M - Posloupnost 04 Dú: (Aritmetická, geometrická)

Bio - všechno co jste chtěli vědet o genetice a báli jste se zeptat

Genetika

genetika = nauka o dědičnosti a proměnlivosti organismů

dědičnost = schopnost organismů uchovávat soubory genetických informací a předávat je svým potomkům

zabezpečuje stálost druhu

způsobuje podobnost a rozmanitost

proměnlivost = schopnost org. měnit vlastnosti, máme ji díky adaptaci org. v určitém prostředí

vloha = gen, informace pro utvoření určité vlastnosti org., je to biochemický znak

gen = úsek DNA, nese informaci o tvorbě bílkovin

bílkovina = stavební látka

enzym = řídí průběh metabolismu

lokus = úsek DNA, který obsahuje jen jeden gen, určení lokusů jednotlivých genů vznikne chromozomová mapa

alela = je konkrétní forma genu, gen může mít jednu nebo více alel

Molekulární základy dědičnosti

Nukleonové kyseliny

molekuly nukleonových kyselin = nositelé genetické informace

tvořeny řetězci vzájemné spojených nukleotidů

jsou složkou prakticky všech buněk

objeveny r. 1868, izolovány koncem 19. století

struktura objasněna r. 1953 Watsonem a Crickem, 1962 Nobelova cena

2 základní typy nukleových kyselin:

a) kyselina deoxyribonukleová (DNA) = obsažena v jádrech všech eukaryotických buněk

(u prokaryotických volně v cytoplazmě)

základní genetický materiál většiny organismů

slouží k uchování genetické informace

b) kyselina ribonukleová (RNA) = zajišťuje přenos genetické informace z DNA do struktury bílkovin

v organismech je přítomna v několika typech:

1) m-RNA (mediátorová RNA) = obsahuje přepis informací z DNA o primární struktuře bílkovinné molekuly, je matricí pro syntézu (vzorem) bílkovin

nachází se v chromozomu

2) r-RNA (ribozomová RNA) = součástí ribozomů, v nichž probíhá proteosyntéza

3) t-RNA (transferová RNA) = přenáší aminokyseliny z cytoplazmy na místo syntézy bílkovin (ribozomy), kde jsou spojovány do polypeptických řetězců

pro každou aminokyselinu existuje alespoň jedna t-RNA

odlišnost DNA a RNA

a) liší se přítomností cukerné složky

DNA: 2-deoxy-D-ribóza

RNA: D-ribóza

b) dusíkatými bázemi

DNA: thymin

RNA: uracil

nukleotid = základní stavební jednotka makromolekulárních nukleových kyselin

složení nukleotidu:

a) cukerná složka = pentóza (monosacharid s 5 uhlíky)

b) dusíkatá báze = navázána na cukernou složku

existují 4 typy (podle nich rozlišujeme 4 typy nukleotidů):

1) adenin (A)

2) guanin (G)

3) cytosin (C)

4) thymin (T) … pouze v DNA

5) uracil (U) … pouze v RNA

c) zbytek kyseliny trihydrogenfosforečné = jejím prostřednictvím jsou navázány jednotlivé nukleotidy

primární struktura NK = pořadí jednotlivých nukleotidů spojených v polynukleotidový řetězec

určuje genetickou informaci organismu

sekundární struktura NK = dána prostorovým uspořádáním polynukleového řetězce

molekula DNA – tvořena 2 polynukleotidovými řetězci (je dvouvláknová) stočenými do dvoušroubovice

spojení mezi vlákny dvoušroubovice DNA je realizováno vodíkovými vazbami mezi bázemi obou řetězců

k vazbě mezi určitou dvojicí bází dochází na základě komplementarity

molekula RNA – tvořena 1 polynukleovým řetězcem (je jednovláknová)

komplementární báze = vzniká mezi nimi vazba:

a) cytosin + adenin … C+A

b) adenin + thymin nebo uracilem … A+T (u DNA) nebo U (u RNA)

pořadí nukleotidů v jednom řetězci přímo určuje primární strukturu druhého řetězce (jeho matrici)

adenin a guanin = purinové báze, odvozené od purinu (2 kondenzované cykly)

spojeny 2 vodíkovými vazbami

cytosin, thymin a uracil = pyrimidinové báze, od pirimidinu (6členný, 2heteroatomy)

C + G spojeny 3 vodíkovými vazbami

Genetický kód

genetická informace = zapsaná ve struktuře DNA jako sled 4 typů nukleotidů (A, U, G, C)

každá z 20 proteinogenních aminokyselin (ze kterých se v b. tvoří bílkoviny) je kódovaná kombinací 3 po sobě následujících bází (nukleotidů)

začlenění každé aminokyseliny do vznikajícího polypeptidu je tedy určeno vždy trojicí = tripletem nukleotidů, které nazýváme kodony

genetický kód = soustava biologicky podmíněných pravidel, podle kterých jsou k jednotlivým kodonům přiřazovány určitě proteinogenní aminokyseliny

pořadí nukleotidů v NK tak řídí pořadí aminokyselin v molekule bílkoviny

v molekule NK jsou 4 typy nukleotidů, jejichž vzájemnými kombinacemi může vzniknout 64 (4na3) různých kodonů, pro něž platí:

1.) každý triplet kóduje jen 1 aminokyselinu

2.) genetický kód je degenerovaný = tzn. stejná aminokyselina může být kódována i několika různými triplety (64 tripletů, 20 proteinogenních aminokyselin)

3.) genetický kód je univerzální = tzn. u všech org. mají jednotlivé kodóny tentýž kódovací smysl

terminační kodony (UAA, UAG, UGA) = nekódují aminokyselinu, zakončují řetězec polypetidu

iniciační kodony (AUG) = začíná řetězec

Přenos genetické informace

přenos gen. inf. z mateřských b. do dceřiných je umožněn schopností DNA se replikovat a tvořit dceřiné molekuly, které jsou předávány do dceřiných b. pro mitotickém dělení

exprese genu = vyjádření gen. inf. proteosyntézou (syntézou bílkovin), tzn. vyjádření primární struktuře bílkovin

proteosyntéza probíhá ve 2 stupních:

1) transkripce = inf. z DNA se přepíše do m-RNA

probíhá především v buň. jádře, ale i v organelách, kt. obsahují DNA (např. mitochondrie)

2) translace = podle inf. v m-RNA se syntetizují bílkoviny, probíhá na ribozomech

pořadí aminokyselin v polypeptidovém řetězci je určeno pořadím nukleotidů v m-RNA

I.) replikace DNA

= vznikají z 1 molekuly DNA 2 strukturně shodné molekuly dceřiné

= z původní molekuly DNA vznikají 2 dvouř. dceřiné molekuly, ve kt. 1 ř. pochází z původní mateřské molekuly DNA a druhá je nově vytvořená

základním enzymem nutným pro replikaci DNA je DNA-polymeráza = katalyzuje tvorbu vazeb mezi nukleotidy

k replikaci DNA dochází v tzv. S (syntetické) fázi mitotického dělení

a) rozvinutí a uvolnění jednotlivých řetězců šroubovice DNA, zanikají H vazby mezi bázemi nukleotidů

b) polynukleotidové ř. slouží jako vzory (matrice), ke kt. se na základě komplementarity přiřazují volné nukleotidy

c) jednotlivé nukleotidy se mezi sebou spojují vazbami a vytvoří nový polynukleotidový ř., jehož pořadí nukleotidů je komplementárně určeno pořadím nukleotidů v matricovém ř.

Př.1:

DNA: CACCGTACAG

DNA: GTGGCATGTC

Př.2:

DNA: AGA CAA CGA

RNA: UCU GUU GCU

Př.3:

Jeden z řetězců DNA má tyto nukleotidy. Jaké je pořadí nukleotidů v úseku řetězce?

AGT A C C G A T – mateřská buňka

TCA T G G C T A – dceřiná buňka

II.) transkripce DNA

= přepis gen. inf. z DNA do m-RNA

katalyzátor reakce = RNA-polymeráza

a) nejprve dochází k rozvolnění dvoušroubovice DNA

b) 1 ř. DNA slouží jako matrice, k jednotlivým nukleotidům DNA (=deoxyribonukleotidy) se na základě komplementarity přiřazují volné nukleotidy RNA (=ribonukleotidy)

c) nukleotidy RNA jsou spojeny vazbami a vytvoří souvislý polyribonukleotidový ř., kt. se prodlužuje a postupně se od molekuly DNA odděluje, opouští jádro a napojuje se na ribozomy

(na rozdíl od replikace se při transkripci páruje adenin z DNA s uracilem z RNA (A+U)

DNA: A+T

mRNA: A+U

III.) translace

= překlad gen. inf. z pořadí nukleotidů v m-RNA do pořadí aminokyselin v polypeptidickém ř. prostřednictvím gen. kódu

proces syntézy bílkovin podle inf. obsažené v molekulách m-RNA

aminokyseliny jsou na místo syntézy (do ribozomů) transportovány pomocí

t-RNA

druh aminokyseliny určuje kodon (=triplet) = 3 za sebou následující báze v m-RNA

ke každému kodonu je komplementární antikodon

každá t-RNA je specifická pro určitou aminokyselinu

fáze translace:

a) m-RNA opustí jádro a dostane se do kontaktu s ribozomy v cytoplazmě

b) na ribozomu se k jednotlivým kodonům připojí antikodony molekuly t-RNA a na ribozomech se seřazují aminokyseliny do pořadí určené pořadím v m-RNA

c) vytvoří se bílkovina

Př.1:

DNA: CAC

replikace: GTG

transkripce: CAC

translace: GUG

Př.2:

DNA: CGT

replikace: GCA

transkripce: CGU

translace: GCA

M - Posloupnost 03 (Aritmetická, geometrická)

M - Posloupnosti 02 (Aritmetická posloupnost)

M - Posloupnosti 01

Čj - divadla

Vývoj divadla ve 20. a 30. letech 20. století

a) Moderní tendence v divadelní tvorbě. – Drama první poloviny 20. století bylo pod silným vlivem moderního světového dramatu, můžeme ho rozdělit na několik skupin a podskupin.

1. oficiální divadlo (kamenné) – Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech.

a) dramatická díla s prvky impresionistickými a vitalistickými, pod vlivem poetizmu. Divadelní inscenace byly pojímány, jako umělecký celek tzn. nejen text, ale i světlo, scéna, úloha režiséra hrála roli

b) prohloubení psychologie postava omezení zápletek v ději (vliv Henrika Ybsena)

c) rozvíjí se dále historické drama, realistické hry, nebo hry s prvky symbolismu a filozofické reflexe – hry Aloise Jiráska, Jaroslava Hilberta , Jiřího Mahena

d) vážné drama – autor František Langer a jeho hra „Periférie“ – (hra o lidech z okraje společnosti

e) jevištní expresionismus – projevy herců byly přemrštěné (expresionismus)

2. neoficiální lidové divadlo – zábavné scény, šantány a kabarety – Červená sedma, Revoluční scéna – hlavní představitelé Vlasta Burian a Saša Rašilov

3. avantgardní scény – od poloviny 20. let vznikají jako protějšek tzv. kamenných divadel, jejich hry byly pod vlivem poetismu, byly inspirovány lidovou zábavou (kabaret Film cirkus),bylo to divadlo tvůrčí, spjaté se životem, herci vedli dialog s diváky – Osvobozené divadlo (Werich, Voskovec, Ježek), divadlo D34 (E. F. Burian)

b) Hlavní představitelé meziválečné tvorby - Karel Čapek, Fráňa Šrámek

Avantgardní divadlo vzniklo jako alternativa k tehdejším kamenným divadlům. Zdrojem jejich inspirace byla lidová zábava např. kabarety, cirkus, filmy. Nejvýznamnějšími tvůrci avantgardních dramat byli Vítězslav Nezval a Vladislav Vančura. Avantgardní divadelní se spojili roku 1925 do divadelní sekce Devětsilu. Roku 1926 bylo založeno Osvobozené divadlo, které se stalo součástí dramatické odbočky Devětsilu. S Osvobozeným divadlem jsou spojena jména Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek a režiséra Honzla. Počátkem roku 1927 se Osvobozené divadlo přestěhovalo do umělecké besedy na Malé Straně, kde se rozdvojilo. Jedna jeho část Jiří Frejka a E. F. Burian si založila scénu Dada.

Rok 1927 byl pro Osvobozené divadlo rozhodující. Na jeho začátku zde vystoupil se svými klavírními improvizacemi a v dubnu Jiří Voskovec a Jan Werich uspořádali studentské představeni pod názvem „Vest pocket revue“ (Malá revue do kapsičky u vesty). Tato hra byla plná humoru a komiky a parodovala postupy tradičního dramatu a opery. Novinkou byly částečně připravené a částečně improvizované rozhovory na předscéně (forbína), kde mezi sebou hovořili oba herci a obecenstvo. Jan Werich vystupoval poprvé pod pseudonymem J. E. Werich a hrál zde poprvé, Voskovec měl za sebou již určitou hereckou zkušenost, hrál Ríšu ve filmu „Pohádka máje“ (Vilém Mrštík). Jindřich Honzl režisér a teoretik avantgardního divadla, který však později odešel do Brna. Osvobozené divadlo se později přestěhovalo do Vodičkovy ulice, současné divadlo ABC. Ve 30. letech ve spolupráci s Jaroslavem Ježkem vytvořili Voskovec a Werich osobité hry, jejichž obsah s rostoucím nebezpečím fašismu nabýval na společenské a politické angažovanosti, jsou to např. „Golém“, „Caesar“, „Osel a stín“, „Kat a blázen“, „Balada z hadrů“, „Rub a líc“. V těchto hrách procházejí herci historií i současností světa, komentují je a usilují o svět lepší.

Zfilmováno bylo „Hej rup!“, „Těžká Barbora“, „Pěst na oko“.

Významným prvkem jejich tvorby jsou písně z her „Svět na ruby“, „Balady z hadrů“, „Davida a Goliáše“, „Těžká Barbora“.

Tmavomodrý svět

Svět patří nám

Klobouk ve křoví

Babička Marry

Jejich obliba byla obrovská. V roce 1938 bylo Osvobozené divadlo úředním zákazem uzavřeno a Voskovec, Werich a Ježek odjeli od USA.

Divadlo D 34 – vzniklo koncem roku 1933 jako další avantgardní divadlo (Burianovo „Déčko“), oficiálně se hrálo od roku 1934, proto D 34, číslo se každý rok měnilo. Jako režisér zde působil Emil František Burian, připravoval ve svém divadle náročná umělecká díla pro lidového diváka. Uvedl tak na scénu řadu dramatizací klasických literárních děl např. Dobrého vojáka Švejka, Evžena Oněgina, Máj, Brechtovu Žebráckou operu, Nezvalovi Milence z kiosku, Manou Lescaut, Loretku, Dykovu revoluční trilogii a Krysaře.

E. F. Burian zavedl nové scénografické postupy tzv. voiceband (recitační sbor). Za okupace roku 1941 bylo divadlo zavřeno a po druhé světové válce obnoveno jako D 46. D 34 bylo divadlo režisérské, zatímco Osvobozené divadlo bylo divadlo autorské.

Emil František Burian (1904-1959)

Pocházel ze známé pěvecké rodiny, jeho otec byl známý zpěvák. Byl všestranně umělecky nadaný, působil jako komponista, hudebník, zpěvák, herec, režisér, prozaik a dramatik. Roku 1941 byl uvězněn a převezen do koncentračního tábora, jeho divadlo se stalo střediskem moderní davedlní kultury.

ZSV - středověká filosofie

Středověká filosofie

5. - 15. století

Patristika (5. – 8. století)

Křesťané byli v Římě pronásledování od 1. století, poprvé císařem Nerónem (Decius, Diocletiánus). Konstantin Veliký vydal Edikt milánský, který zrovnoprávnil křesťany s ostatními náboženstvími. 391 císař Theodosius povýšil křesťanství na státní náboženství. Prvním papežem je sv. Petr.

Apologieti (2. století) – obhájci křesťanství, Justin, Jeroným – přeložil Bibli do latiny (Vulgata), Tertulian. Stanovovali dogmata – znovuzrození, posmrtný život, jediný bůh.

Velké dohady panovaly kolem podstaty Boha – spor mezi Ariem a Atanáziem v Nicai:

Arius – Ježíš Kristus je prostředníkem mezi člověkem a bohem.

Atanázius – trojjedinost Boha, kde Ježíš je zároveň otcem a duchem. (jednota boží) – základní dogma

Autory této filosofie jsou páteři.

Aurelius Augustinus – pochází z Kartága, původně byl stoupencem manicheismu. Dostal se do Milána, kde se setkal s biskupem Ambrožem a z Aurélia se stal zbožný člověk. Říká ,že zlo je nedostatek Boha. Největším cílem člověka je láska k Bohu. Dílo „O obci boží“ – lidé jsou předurčení ke spasení a mají se podle toho chovat.

Scholastika (9. – 15. století)

Scholastika sestavila dogmata v systém a šířila a učila je.

Raná scholastika 9. – 12. století)

Šíří se v západní a severní Evropě. Vzdělání se šířilo na univerzitách – Pařížská univerzita. Na univerzitách vyučují dominikáni a františkáni.

Boj mezi realismem a nominalismem se táhne celým středověkem. Boj o to, zda obecné pojmy existují reálně, nebo jsou pouhým jménem.

Zástupci:

Realisté

Jan Scotus - Eriugena (otec scholastiky, realista) – původem byl Ir. Žil na dvoře Karla Holého v Západofranské říši. Cílem filosofie je vyvrátit pochybnosti v náboženství. Pravé filosofování je pravým náboženstvím. Kladl důraz na rozum, a proto byl prohlášen kacířem.

Anselm z Canterbury – italského původu, arcibiskup v Anglii. Víra předchází poznání. Věřím, abych rozuměl.

Nominalista

Jan Roscellinus – Ital žijící ve Francii, obecné pojmy ve skutečnosti neexistují, jen jako jednotliviny.

Petr Abellarde – dokud nepochopím, neuvěřím. Rozumím, abych mohl věřit. Kněz. Helois (jeho dívka)

Vrcholná středověká filosofie (13. -15. Století)

Období ve znamení Aristotela.

Albert Veliký – pochází ze Švábska, vystudoval medicínu, nakonec se stal knězem a biskupem v Řezně. Poopravoval Aristotelovo dílo. Pro své nadání byl přezdívaný „Doktor universalis“.

Tomáš Akvinský – žák Alberta Velikého. Původem Ital z hraběcí rodiny, navzdory přání svých rodičů

Doktor Angelicus - andělský

vstoupil k dominikánům. Studoval převážně v Paříži.

„Suma proti pohanům“ – vystupoval proti averoistům (příznivci arabského filosofa Averoa). Jejich hlavní myšlenka je, že svět nevznikl, ale je věčný, také zastávali názor, že duše je smrtelná.

„12 knih komentářů“ – odděluje své poznámky od textu Aristotela

„Suma teologická“ – cílem je vyložit základní církevní myšlenky.

Prvotním hybatelem všeho je Bůh.

Všechno má svou příčinu a ta příčina je Bůh.

Zastává egocentrismus – Země je středem vesmíru.

Nejvyšší forma státu je monarchie, monarcha je z boží vůle král.

Boha lze poznat skrze víru a rozum.

1322 – byl kanonizován (prohlášen za svatého)

V 19. století církev povýšila na oficiální filosofii katolického náboženství (tomismus).

Arabská filosofie 10. - 12. století

Arabští filosofové byli zároveň lákaři, vědci atd.

Střediska arabské filosofie – Bagdád, Cordóba.

Měli obrovský obdiv k Aristotelovi.

Avicenna – říká se, že ve svých 16 letech obsáhl veškeré tehdejší vědění.

Averroés – 12. století, obdiv k Aristotelovi

Maimonides – židovského původu – rozvoj židovské filosofie

Renesance 14. – 16. století

Důraz na pozemský život, aby byl příjemný, pohodlný.

Ve výuce se klade důraz na praxi, na rozum, to co existuje, se má také dokázat.

Rozvoj národních jazyků.

To jest humanismus.

Mikuláš Kopernik 15. – 16. století

Je stoupencem heliocentrismu. Pobýval v Královci (Kaleningrad).

Domníval se, že vesmír je konečný, ohraničený.

Giordano Bruno 16. století

Heliocentrista, je stoupencem panteismu (bůh je všudypřítomný). Na rozdíl od Koperníka říká, že vesmír je konečný. Inkvizicí je upálen v Římě v roce 1600.

16. – 17. století

Galileo Galilei

Umírá roku 1642 a rodí se Newton, přechod do novověku.

Ital, je otcem přírodovědy, položil základy mechaniky. Sestavil dalekohled. Je autorem zákona o volném pádu (přitažlivosti). Za dveřmi soudu řekl „A přece se točí“. Po sedmi letech vězení umírá.

Johanes Kepler

Němec, stoupenec heliocentrismu, fyzik, zákony o pohybu vesmírných těles (pohybují se po eliptických drahách).

Francis Bacon

Angličan, přírodovědec, nejvyšší soudce, chtěl sepsat veškeré vynálezy od počátku lidstva. Pravdu je nutno ověřovat dokázat – důraz na přírodní vědy.

„Nová Atlantis“ – Baconova představa o uspořádání společnosti (technokracie).

Ch - stručný termodynamický slovník

Stručný termodynamický slovník

Otevřená soustava je taková, která si s okolím může vyměňovat hmotu i energii.

Uzavřená soustava je taková, která si s okolím může vyměňovat energii, ale ne hmotu.

Izolovaná soustava nemůže s okolím vyměňovat hmotu ani energii.

Homogenní soustava se skládá pouze z jedné fáze.

Heterogenní jsou složené z více fází a to i v případě, že všechny fáze mají stejné skupenství (např. olej na vodě), nebo je tvoří stejná látka (kostka ledu ve vodě).

Stavové veličiny jsou takové, které popisují aktuální stav soustavy a jsou nezávislé na způsobu jakým se do něj soustava dostala (teplota motoru u auta).

Nestavové veličiny – historické.

Intenzivní stavové veličiny nejsou závislé na velikosti soustavy.

Extenzivní veličiny na velikosti systému závisí (hmotnost, vnitřní energie, tepelná kapacita, setrvačný moment).

Adiabatický se označuje děj, při kterém systém nevyměňuje energii s okolím.

Vratné děje jsou z teoretického hlediska takové, při kterých změny probíhají postupně po nekonečně malých krocích mají jakoby stoprocentní energetickou účinnost, nekonečně malou změnou je možné obrátit její směr, ale trvají nekonečně dlouho a v praxi neexistují.

Nevratné děje takovým ideálním způsobem neprobíhají, část energie se při nich jakoby ztrácí např. kvůli tření, v praxi se špatně zjišťují.

Nultá termodynamická věta

Pokud jsou spolu dva objekty v tepelné rovnováze tj. pokud při jejich propojení nedochází k přenosu tepelné energie z jednoho na druhý, mají stejnou teplotu.

První termodynamická věta

Formálně vzato se může napsat dU=dQ+dW, ale ve středoškolské matematice je lepší přibližný zápis.

(d=delta), U=vnitřní energie soustavy, Q=dodané teplo, W=dodaná práce

Druhá termodynamická věta

Nelze zkonstruovat perpetum mobile druhého druhu tj. nelze samovolným dějem převádět teplo na ušlechtilejší formy energie.

Jedním z populárních důsledků této věty je pravidlo, že míra chaosu v izolované soustavě může pouze narůstat.

Mimo jiné z toho vyplývá, že zvýšení uspořádanosti soustavy je možné pouze dodáním energie z vnějšku.

Jak přesně, ale tohle funguje v kosmickém měřítku, zatím nevíme, tyto termodynamické zákony totiž vycházejí z modelu hmoty chovající se kontinuálním způsobem (jako kdyby nebyla složená z atomů apod.), takže na mikroskopické úrovni přestávají platit. V praktickém životě pozorujeme, že to platí, a to proto, že to co pozorujeme, obsahuje obrovské množství částic.

Objemová práce plynu

dW=dV.dp

Vzhledem k tomu, že práce souvisí s vnitřní energií a teplem, v souvislosti s objemovou prací plynu může v závislosti na podmínkách, může docházet k různým efektům.

Hlavním způsobem, jakým se tato energie v praxi získává, jsou různé tzv. tepelné stroje apod. mechanismy. Například uhelná elektrárna funguje jako (alespoň teoreticky jako uzavřený okruh), ve kterém dodáváme energii vodní páře, a ta v jiné části okruhu tu energii předává dalším mechanismům. Hlavní zádrhel je v tom, že matematicky se dá dokázat, že pro podobné systémy existuje určitá maximální teoretická účinnost a ta je obvykle hluboko pod 100%. Například u uhelné elektrárny jsou současná teoretická maxima pod 50% účinnosti. Takže z chemické/energetického potenciálu uhlí se i v ideální, bezztrátové uhelné elektrárně dá získat necelá polovina energie ve formě práce, zbytek odchází jako teplo, nebo v jiné podobě (chemický potenciál splodin). Podobně i další postupy, které nedokáží využít chemický potenciál přímo, ale obcházejí to přes využití objemové práce, mají podobně omezenou teoretickou maximální účinnost (spalovací motor). Velká část systémů, které tohle dokážou odejít, mají dosud velká praktická omezení, např. nedokáží využít běžně dostupná paliva, nebo mají příliš nízkou výkonovou hustotu. Například vodík se v současnosti dá ekonomicky relativně přijatelně s využitím pouze fosilních paliv.

etha(teoretická maximální účinnost)=Tmax-Tmin/Tmax

Fázové rovnováhy

V jednosložkových soustavách je základním prostředkem pro zobrazení rovnováhy mezi fázemi tzv. fázový diagram.

V nejjednodušším případě se jedná o diagram s teplotou na x ose a tlakem na y ose, který má celou plochu rozdělenou na tři části – oblast pevné, kapalné a plynné fáze.

Hlavní vlivy, které mohou situaci komplikovat, jsou:

a) Existence více různých uspořádání pevné fáze, např. v různých krystalografických modifikací. I tyto rozdíly znamenají nějaké energetické změny při přechodu z jednoho stavu do jiného. Může se např. stát, i když do soustavy dodávám energii, nedochází k nárůstu teploty ani tlaku, nedochází ani k tání, jenom se jedna varianta pevné látky mění v jinou.

b) Soustavy se občas mohou dostávat do tzv. metastabilních stavů, ve kterých se nějaké skupenství udrží a za podmínek, které jsou podle fázového diagramu nemožné. Je například možné,a by čistá kapalná voda měla za normálního tlaku vyšší teplotu než sto stupňů. Tepelná energie se totiž v molekulách ukrývá v různých vibracích a rotacích jejich částí a může se změnit na pohybovou energii.

c) Mezi plyny a kapalinami neexistuje přechod do nekonečna, u reálných látek existuje nějaký kritický bod, za kterým se rozdíl mezi nimi ztrácí.

d) Nestabilita na chemické úrovni. U mnoha látek dochází při poměrně nízkých teplotách k rozkladu.

e) Další stavy hmoty. Klasické fázové diagramy popisují pouze tři běžná skupenství, ale obecně vzato se hmota vyskytuje i v jiných, méně běžných stavech.

Poznámka k nízkým teplotám:

Je nemožné konečným počtem kroků, převést nějakou soustavu do stavu s teplotou 0 K.

Vícesložkové soustavy:

Pro rovnováhy ve vícesložkových soustavách platí vzorec v=k-f+2

v – počet stupňů volnosti, tedy nezávislých stavových veličin

k – počet složek směsi

f – počet fází

Jedním z důsledků rostoucího počtu stupňů volnosti u složitějších soustav. Je problematické, nebo dokonce nemožné vyjádření fázového diagramu (jedná se totiž např. o pěti rozměrný útvar). Důsledkem je, že pro praktické použití se vytvářejí pouze zobrazení, která popisují chování soustav za podmínek, které jsou nějakým způsobem důležité.

Například pro soustavu voda + etanol lze načrtnout následující graf.

Ve výše uvedeném grafu jsou vidět dvě oblasti (ale může být i jedna), ve kterých může v rovnováze zároveň existovat kapalná a plynná fáze, ty se od sebe ale liší chemickým složením. V grafu je také vidět, že u reálných sloučenin může docházet k nepředvídaným anomáliím, např. při určité koncentraci vznikají mezi molekulami taková uspořádání, která jsou určitým způsobem výhodná a např. při destilaci má systém tendenci směrem k nim směřovat.

Vzhledem k tomu že oblast koexistence plynu a kapaliny bývá relativně úzká a rozdíl mezi složením kapaliny a páry tudíž nebývá velký, v praxi se běžně používá takové uspořádání destilačních aparatur, ve kterých probíhá několik destilačních kroků najednou.

Raoultův zákon

p_a=p*_a.x_a

x_a … molární zlomek látky a ve směsi.

Do jisté míry je v principu podobná stavové rovnici ideálního plynu. Vztah je přesný pouze pro nízké koncentrace a „bezproblémové“ chemikálie.

Příklad:

Jaký bude tlak nad směsí dvou látek, pokud látka A tvoří 30% molárních (procent) směsi a má tlak nasycených par 100kPa, látka B má tlak nasycených par 40kPa.

0,7.40+0,3.100=58kPa

Koligativní vlastnosti – o těchto vlastnostech se hovoří v případě směsí, tvořených jak těkavou, tak prakticky netěkavou složkou tzn. směs sůl a vody.

Ebulioskopický efekt - ¨při přidání netěkavé složky do kapalina se teplota varu zvýší v porovnání s čistým rozpouštědlem. Odvodit to lze z Raultova zákona, protože pokud je v roztoku třeba jedno procento soli, tlak par nad roztokem je jenom 99% atmosférického.

Toto zvýšení teploty varu závisí v podstatě čistě na molární koncentraci netěkavých příměsí.

Kryoskopický efekt – funguje podobně jako předchozí, ale dochází ke snížení teploty tuhnutí. V bodě tuhnutí totiž existují pevná i kapalná fáze v rovnováze a nad oběma je stejný parciální tlak dané látky. Pokud se v pevné fázi látka nesráží, efekt snížení tlaku par se projevuje jenom u kapaliny a k mrznutí proto dochází při nižší teplotě.

U ideálních látek je tento efekt za normálních podmínek skoro 4krát větší něž u ebulioskopického efektu. Chování reálných látek se může pochopitelně lišit. Nejznámější využití tohoto efektu je při solení chodníků a silnic v zimě. Proto také při příliš nízkých teplotách nefunguje. – Sůl způsobí pouze snížení teploty tuhnutí, ale nedokáže mu zabránit a led nijak nerozpouští.

Osmotický tlak

Uplatňuje se u tzv. polopropustných membrán. Např. mnoho biologických membrán má takové vlastnosti, že umožňují průchod rozpouštědlu (vodě), ale ne velké části látek rozpuštěných za membránou. Ke vzniku osmotické tlaku dochází v situacích, kdy na jedné straně je jiná koncentrace rozpuštěných, membránou nepropouštěných látek, než na druhé straně. V důsledku rozdílu v chemických potenciálech dochází k toku čistého rozpouštědla skrz membránu do oblasti s vyšší koncentrací rozpuštěných látek, aby se koncentrace přiblížily a rozdíl se zmenšil. Sílu, která takto působí lze považovat za ekvivalentní tlaku, v praxi to tlak opravdu dokáže vytvořit a naopak působením vnějšího tlaku lze dosáhnout rovnováhy.

Tento efekt může občas pro živé organismy představovat riziko, protože pokud v jeho důsledku začne buňka nacucávat vodu, může v důsledku tlaku prasknout dřív, než se situace vyrovná.

Reverzní osmóza

Jsou to procesy zrcadlově podobné osmóze tj. působením vnějšího tlaku na roztok můžeme protlačovat rozpouštědlo a některé další látky skrz polopropustnou membránu částice ,které skrz ní neprojdou zůstávají na původní straně přepážky a roztok se tam koncentruje. V podstatě dochází k převodu mechanického tlaku n chemický potenciál.

Na rozdíl od běžné osmóze se prakticky nevyskytuje v přírodě, ale má široké průmyslové využití. Jedním z příkladu využití je filtrace vody v turistických filtrech.

Druhou kategorií využívající reverzní osmózu představují procesy v potravinářství. Využívá se to především ke koncentrování některých roztoků. Týká se to například mléčného průmyslu, vinařství nebo zpracování ovocných šťáv. Vzhledem k vysoké spotřebě energie při odpařování vody se tyto technologicky náročnější postupy vyplatí víc, než se vody zbavovat zahříváním a odpařováním.

Pro spoustu účelů, ale není prakticky efektivní používat pouze reverzní osmózu a oba postupy se mohou kombinovat.

Tří a více složkové soustavy

Detaily chování těchto soustav se nedají detailně zobrazit a většinou se nevyplatí je detailně zkoumat. Praktické využívání rovnováh a dalších jevů v takových soustavách je omezený spíš na konkrétní případy a není příliš časté.

Asi jedinou široce používanou metodou, založenou na těchto jevech jsou extrakční procesy.

Extrakce

Jsou to postupy založené na použití dvou prakticky nemísitelných kapalin, přičemž v obou z nich se rozpouští nějaká třetí látka a v jedné kapalině znatelně lépe než ve druhé. V systému dochází k ustavení chemické rovnováhy, koncentraci třetí látky lze bez ohledu na objemy rozpouštědel popsat následující rovnicí:

c₁/c₂=k

c1 – koncentrace v jednom rozpouštědle

c2 – koncentrace v druhém rozpouštědle

k – konstanta, která je pro každou dvojici rozpouštědel a konkrétní látku jiná

Např. pokud k soustavě voda olej přidám látku x a změřím konstantu k=0,4, ze vzorce vychází c1=0,42 tj. koncentrace ve vodě je 0,4 koncentrace látky x oleji, tj. koncentrace v oleji je 2,5 krát vyšší než ve vodě.

Matematicky lze dokázat, že pokud se pokouším převést nějakou látku z jedné kapaliny do druhé, nejlepšího výsledku lze dosáhnout při použití nekonečně mnoha dávek druhé kapaliny, a to rozdělením jejího objemu na nekonečně malé kapky. V praxi je podobný postup pochopitelně nemožný, každý krok procesu znamená nějaké náklady, ztráty a komplikace, a používají se proto dva základní principy.

1. Několika násobně opakovaná extrakce, extrakční činidlo se přitom rozdělí na tři až deset dávek.

2. Kontinuální uspořádání, při kterém extrakční činidlo a původní roztok tečou protiběžně.

Čj - morfologie (pády)

Morfologie (tvarosloví)

Morfologie – nauka o slovních druzích a jejich mluvnických kategoriích.

Syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí.

Morfologie a syntax tvoří dohromady mluvnici.

Slovní druhy a jejich vymezení:

1. podstatná jména (substantiva)

2. přídavná jména (adjektiva)

3. zájmena (pronomina)

4. číslovky (numerália)

5. slovesa (verba)

6. příslovce (adverbia)

7. předložky (prepozice)

8. spojky (konjunkce)

9. částice (partikule)

10. citoslovce (interjekce)

Existuje několik kritérií, podle nichž slovní druhy dělíme.

1. Kritéria tvaroslovná (morfologická) sledují, zda je slovo:

a) ohebné (1-5), pokud je slovo ohebné, sleduje se dále, zda se skloňuje (1-4), nebo časuje (5), pokud se slovo skloňuje, zjišťuje se ,zda jde o skloňování jmenné (substantivní), složené (adjektivní), nebo zájmenné.

b) neohebné (6-10)

2. Kritéria významová (sémantická) si všímají významu daného slova.

a) plnovýznamová (autosémantika)

b) neplnovýznamová (synsémantika)

3. Kritéria syntaktická zjišťují jakým způsobem, různá slova přispívají k výstavbě věty, příp. textu, tj. jakým větným členem ve větě jsou.

Gramatické kategorie jmen

Pádové formy vyjadřují ve větách či slovních spojeních, vztah slov k dalším slovům a tím i vztah mezi skutečnostmi, které tato slova označují. (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál instrumentál). 1. a 5. jsou bezpředložkové pády. 6. je vždy s předložkou.

Nominativ – plní ve větě funkce: podmět, jmenný přísudek, přívlastek shodný, příslovečné určení způsobu, doplněk.

Genitiv – typickým pádem neshodného přívlastku - „slovník češtiny“, „zeptal se ho“, příslovečného určení – „od neděle budeme doma“ a podmětu „nebylo žalobce“.

Druhý pád ve spojení s podstatným jménem přivlastňuje „hračky jejich dětí“, vyjadřuje původce děje „obraz od významného malíře“, cíl děje „příprava oběda“, vlastnost „muž malého vzrůstu“, množství „láhev vína“, srovnání „ráno moudřejší večera“.

Akuzativ

Bi - genetika

Genetika

DNA je z nukleotidů, ten je z 2-deoxy-D-riboza, obsahuje dusíkaté báze – pyrimidinové (cytosin, tymin, uracil), purinové báze (adenin, gvanin), zbytek kyseliny fosforečné H₃PO₄.

Molekula DNA je ze dvou polynukleotidových řetězců.

Vodíkové vazby mezi bázemi.

Stavba molekuly DNA – Watson a Crik přišli na její stavbu, základem je cukrofosfátový řetězec, částice deoxyribózy jsou propojeny fosfodiesterovou vazbou přes fosfátové skupiny.

DNA obsahuje purinové báze – adenin a gvanin (purinové); pyrimidinové vazby thimin a cytosin.

DNA je uložena v jádře eukaryotické buňky, někdy v chloroplastech, mitochondriích a u prokaryotických buněk jsou malé kružnicové molekuly DNA – plazmidy.

Zdvojení DNA – replikace, genetická informace je zapsaná pomocí pořadí nukleotidů.

Syntéza probíhá neustále, nejvíce probíhá v S fázi, mezi dvěma děleními buňky.

Replikace proběhne v jádře, tam dojde ke zmnožení informace, vytvoří se nová DNA z té původní DNA, dále přijde syntéza (z RNA může vzniknout DNA).

Jeden z řetězců DNA má tyto nukleotidy. Jaké je pořadí nukleotidů v úseku řetězce?

A G T A C C G A T – mateřská buňka

T C A T G G C T A – dceřiná buňka

Katalyzátor – RNA polymeráza

Syntéza RNA a DNA probíhá v jádře a syntéza bílkovin v ribozomech.

Na jiných místech chromozomu vznikne mRNA (mediátorová), ta nese sekvenci (pořadí) aminokyselin v molekule proteinu, jde také do cytoplazmy a naváže se na ribozom, stejně jako rRNA (ribozomální). tRNA (transferová) přenáší aminokyselinu na ribozom. Aminokyseliny se připojují peptidovou vazbou, vzniká polynukleový řetězec, hotová molekula bílkoviny se oddělí a začne se tvořit další molekula bílkoviny.

DNA -> RNA -> bílkovina

Fy - Zobrazování optickými soustavami (zrcadla, čočky)

B) Zobrazování optickými soustavami

Při optickém zobrazování se využívají již známé jednoduché obecné principy:

1. přímočaré šíření světla

2. zákon odrazu

3. zákon lomu

4. nezávislost chodu světelných paprsků

1. Optické zobrazování

Praxe: pozorování předmětů okem - z každého bodu předmětu, který okem pozorujeme, vycházejí světelné paprsky a vytvářejí rozbíhavý svazek paprsků - v oku se rozbíhavý svazek paprsků mění ve sbíhavý 

 

A ..... předmět, A´..... obraz bodu A

zobrazovací prvky = zařízení, která mění chod světelných paprsků tak, aby zobrazení bylo co nejkvalitnější (čočky, zrcadla, optické hranoly, ...)

zobrazovací (optická) soustava = vhodné uspořádání zobrazovacích prvků (oko, lupa, mikroskop, ...)

Optickými soustavami získáváme 2 druhy obrazů :

1. skutečný (reálný) obraz A´předmětu A = paprsky vystupující z optické soustavy jsou sbíhavé (obraz lze zachytit na stínítku)

obraz Slunce vytvořený lupou na listu papíru

2. zdánlivý (virtuální) obraz A´předmětu A = paprsky vystupující z optické soustavy jsou rozbíhavé (obraz nelze zachytit na stínítku) 

2. Rovinné zrcadlo

jedná se o zobrazení odrazem

obraz vytvořený rovinným zrcadlem je vždy:

zdánlivý (odražené paprsky tvoří rozbíhavý svazek)

vzpřímený

stejně veliký jako předmět

souměrný s předmětem podle roviny zrcadla

a' = |OA'|… vzdálenost obrazu za zrcadlem

a = |OA| … vzdálenost předmětu před zrcadlem

a = a'… zobrazovací rovnice rovinného zrcadla

 

3. Kulové zrcadlo

= je vytvořeno na povrchu části optické kulové plochy

dochází k deformaci obrazu

rozlišujeme:

a) duté zrcadlo

skutečný

zmenšený

převrácený

F … ohnisko dutého zrcadla je bod na o, v němž se rovnoběžné paprsky s optickou osou protínají po odrazu od zrcadla

užití: součást světel, lékařství ORL, stomatologie, solární elektrárny, dalekohled

 

b) vypuklé zrcadlo

zdánlivý

zmenšený

přímý

F … ohnisko vypuklého zrcadla je bod na o, v němž se protínají přímková prodloužení paprsků rovnoběžných s optickou o po odrazu od zrcadla

c … střed křivosti

r … poloměr křivosti

v … vrchol zrcadla, zvolený bod na povrchu, prochází jím optická osa

o … optická osa, prochází c a v

užití: zpětná zrcátka v autech, na křižovatkách

 

f = r/2=|FV| … ohnisková vzdálenost

1/a + 1/a' = 1/f … zobrazovací rovnice kulového zrcadla

3 význačné paprsky:

1) prochází c, odráží se stejným směrem

2) rovnoběžný s o, po odrazu protíná F

3) prochází F, odraz rovnoběžný s o

 

5. Čočky

zobrazení lomem

= čiré optické prostředí omezené dvěma opticky hladkými plochami, určené k optickému zobrazení

1) spojné čočky (spojky) – konvexní (D+)

mění rovnoběžný svazek paprsků ve svazek sbíhavý

uprostřed nejtlustší

a) dvojvypuklá

b) ploskovypuklá

c) dutovypuklá

g) značka spojky

2) rozptylné čočky (rozptylky) – konkávní (D-)

mění rovnoběžný svazek paprsků ve svazek rozbíhavý

uprostřed nejtenčí

d) dvojdutá

e) ploskodutá

f) vypuklodutá

h) značka rozptylky

C1, C2 ... středy optických ploch

r1, r2 ... poloměry křivosti optických ploch

o ... optická osa

V1, V2 ... vrcholy čočky

O ... optický střed čočky

V1 V2 ... tloušťka čočky

|V1V2| = zanedbatelně malá ... tenké čočky

ohnisková rovina = rovina procházející ohniskem kolmá na optickou osu

 1 / f = (n2 / n1 - 1)(1 / r1 + 1 / r2) .... zobrazovací rovnice čoček

 

6. Zobrazení tenkou čočkou

používáme 3 význačné paprsky

1. Paprsek procházející optickým středem čočky se neláme

2. Paprsek dopadající rovnoběžně s optickou osou na čočku se láme do ohniska F´

3. Paprsek procházející bodem F se láme rovnoběžně s optickou osou 

JS - Morfologie

Morfologie = tvarosloví

= část gramatiky, nauka o tvarech slov, zabývá se tříděním slov na slovní druhy, tvořením tvarů slov (formální morfologie), vysvětlováním jejich mluvnických významů – gramatických kategorií (sémantická morfologie)

členění slova z hlediska tvarosloví (formy):

tvarotvorný základ (slovotvorný) = část slova společná všem tvarům slova

koncovka (tvarotvorná přípona) = liší se u jednotlivých tvarů

slovní druhy:

substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce

ohebná slova (1-5)

neohebná (6-10)

dvojí ohýbání (flexe):

skloňování (deklinace) = připojování pádových koncovek ke kmeni jmen

časování (konjugace) = připojování osobních koncovek ke kmeni sloves

u slov určujeme mluvnické kategorie:

jména: rod, číslo, pád

slovesa: osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod, vid

(vzory jsou speciální případ)

principy třídění slov – 3 kritéria:

a) sémantické = věcně obsahové

plnovýznamové (autosémantické) = mají význam věcný i gramatický (1,2,5,6,10)

neplnovýznamová (synsématická) = mají význam gramatický (7,8,9)

b) morfologické = tvaroslovné

ohebnost / neohebnost

skloňování (jmenné, zájmenné, složené) / časování

c) syntaktické = skladebné

jsou / nejsou větným členem (7,8,9,10)

přechody mezi slovními druhy:

zpodstatnělá přídavná jména (hostinský)

zpodstatnělá adjektivní jména (naši)

konverze = přechody slov ohebných k neohebným (večer, málem, kolem)

I.) mluvnické kategorie jmen

= pád, jmenné číslo, u přídavných jmen a příslovcí k nim patří 2. a 3. stupeň

1) pád (casus) = vyjadřuje vztahy jména ve větě

prosté (bezpředložkové) = 1. a 5.

předložkové = 6.

1. nominativ

podmět, jmenná část přísudku, příslovečné určení, přívlastek, doplněk

2. genitiv

neshodný přívlastek, předmět, příslovečné určení

3. dativ

předmět

4. akuzativ

předmět, přívlastek neshodný, příslovečné určení, doplněk

5. vokativ

často tvoří jednočlennou větu

6. lokál

příslovečné určení, předmět, neshodný přívlastek

7. instrumentál

příslovečné určení

2) jmenné číslo (numerus) = vyjadřuje číselné vztahy reálné skutečnosti, odráží množství (kvantitu)

singulár = jednotné číslo

plurál = množné číslo

(ve staré češtině duál → ruce, nohy, ramena)

jména pomnožná (pluralia tantum) = tvar množného číslo, označují jednu věc

např. kamna, housle, vidle, saně, vrata, Vánoce, Čechy, Krkonoše

jména hromadná (singularia tantum) = tvar jednotného čísla, označují větší počet, celek téhož druhu

např. stromoví, křoví, ptactvo, bratrstvo, skot, mládež, drůbež

jména látková (materiální) = označují tvarem jednotného čísla látku, jejíž části jsou shodné s celkem

např. mouka, mák, hrách, hlína, olovo, kyslík

3) jmenný rod (genus) = jména svým tvarem vyjadřují příslušnost k některé kategorii

JS - Lexikologie, frazeologie, sémantika

Lexikologie, frazeologie, sémantika

lexikologie = nauka o slovní zásobě

frazeologie = nauka o ustálených slovních spojeních

sémantika = nauka o významu slov

slovo = základní jednotka slovní zásoby

slovní zásoba = se skládá z lexikálních jednotek (= frazémů), to je jednoslovných jednotek (kočka, chodit), víceslovných jednotek (sousloví) a frazeologických spojení (= frazémů)

a) aktivní (3000-10 000 slov)

b) pasivní

A) spisovná

B) nespisovná

sousloví = víceslovná pojmenování, skládají se z více slov se společným specifickým významem (např.: slovní zásoba, kyseliny sírová, minerální voda)

frazém = frazeologická pojmenování, fraz. obraty, jsou ustálená spojení slov, která mají jako celek jiný význam než jaký mají jejich jednotlivá slova

např.:

a) rčení: Sliby, chyby. Házet hrách na zeď.

b) pranostiky: Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři.

c) přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

d) monokolokabilní: mít pré, pozdě bycha honit

I.) význam lexikálních jednotek

= lexikální jednotky slovní zásoby nesou určitý slovní význam

a) jednovýznamová (zeměpisné názvy, termíny)

b) vícevýznamová = jeden význam je vždy je základní a z něho se vyvinuly významy další, vznikly na základě podobnosti (oko → orgán → vajíčko, kuří oko, na punčoše, past)

II.) druhy významů lexikálních jednotek

A) věcný význam = označování věcí, jevů a vztahů, ovlivněn slohovým a citovým zabarvením

1) slohové: lepý – knižní

2) citové: jablíčko, barák

B) symbolický význam (např.: Ty šneku!)

C) význam slovotvorný = slova odvozená (stejný kořen – badatel) a složená (pravá – světadíl / nepravá – světadíl)

III.) plnovýznamová a neplnovýznamová slova

a) plnovýznamová = autosémantika = slova významově samostatná, ve větě jsou vždy větnými členy

1, 2, 5, 6,

b) neplnovýznamová = synsématická = významově závislá, význam se realizuje s plnovýznamovými

7, 8, 9

IV.) změny slovního významu

a) zužování slovního významu = specializace

např. nábytek (od nabýt) – původně věc získaná, dnes zařízení

b) rozšiřování významu = generalizace

např. limonáda – původně jen citrónový nápoj

c) metafora = přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti

např. pomněnkové oči, mít máslo na hlavě

d) metonymie = přenesené pojmenování na základě vnitřní podobnosti, věcné souvislosti

např. máme doma Jiráska, renesance vychází z antiky

e) synekdocha = na základě věcné souvislosti kvantitativní, spojitost mezi celkem a částí

např. vrátit se pod rodnou střechu (dům), neděle (den, týden)

f) hyperbola = nadsázka = zveličující pojmenování

např. hrozně krásné, moře slz, les komínů

g) ironie = pojmenování v opačném významu, zlehčující, posměšné

např. To je ale chytrák! To je pěkný nepořádek!

h) eufemismus = ztlumené vyjádření trapné nebo nepříjemné představy, zjemnění skutečnosti

např. zesnul (zemřel), být v náladě (opilý), toaleta (záchod)

i) dysmefismus = zhrubění skutečnosti

např. pošel, chcípnul, zhebnul

j) kakofemismus = opak ironie, hrubé slovo použité jako mazlivé

např. ty darebo, mrško, neřáde jeden

k) litotes = oslabení popřením protikladu

např. to není pravda, nemohu nepřiznat

l) synestezie = záměna smyslových kvalit, smíšení požitků

např. ostrý tón, hořký pláč, sladké tajemství

V. lexikální významové vztahy

A) synonymie = souznačnost = slova mající zcela stejný význam nebo velice podobný

využití: obohacení slovní zásoby, slohová pestrost a vytříbenost

druhy:

a) úplná synonymie = synonyma jsou významově zaměnitelná

např. abonent – předplatitel, zubní lékař – stomatolog, mluvnice – gramatika

b) částečná synonyma

liší se:

1) jemnými významovými odstíny (jemný – hebký)

2) slohovým zabarvením (dívat se – koukat – hledět – zírat)

3) citovým zabarvením (spát – spinkat – hajat)

4) původem (podnítit – iniciovat, počítač – komputer)

5) různou mírou užívání (daň – berně, abstraktní – odtažitý)

6) z hlediska spisovnosti (skvrna – flek, úřad – ouřad)

7) z hlediska intenzity významu (volat – křičet, strach – hrůza)

B) antonymie = vztah významové protikladnosti

antonyma = opozita = slova protikladná

C) hyperonymie = vztah nadřazenosti

např. ryba → pstruh

D) hyponymie = vztah podřazenosti

např. pstruh → ryba

E) kohyponymie = vztah souřadnosti, slov na stejné úrovni

např. pstruh, kapr, štika

F) polysémie = slova mnohoznačná, významová spojitost, hlásková shoda

balvan – zátěž, velký kámen, úzkost

G) homonymie = vztah slov se stejnou formou, ale jiným významem, souzvučná

např. kolej – pro studenty, pro vlak

a) úplná

b) částečná

c) nepravá

1) homografy = shoda jen v grafické podobě, zvukově odlišné

např. panický

2) homofony = shoda jen v zvukové podobě, graficky odlišné

např. myly – myli, let – led

d) morfologická

e) slovně druhová

H) paronymie = zvuková podobnost, významová odlišnost

např. průhledný – průsvitný, nesmělý – ostýchavý

VI. slovní zásoba a její vrstvy

spisovná

1) odborné názvy = termíny

2) básnická slova = poetismy

3) knižní

4) hovorová

nespisovná

1) slangová

2) profesionální

3) argot

4) vulgarismy

5) obecná čeština

6) dialekty

A) aktivní

B) pasivní

a) územní rozdělení slovní zásoby

dialekty

b) podle dobového hlediska

1) historismy = pojmenování zaniklých skutečností

např. léno, palcát, gladiátor, cech

2) archaismy = zastaralá, dnes nahrazená slova

např. orudí (nádobí), brtník (včelař)

3) neologismy = nově vytvořená slova

např. robot, lunochod, rogalo, kliknout

c) podle citového zabarvení = expresivity (kladně/záporně)

1) lichotná (familiární)

2) mazlivá (meliorativa)

3) dětská

4) domácká (hypokoristika)

5) zjemnělá (eufemismy)

6) hanlivá (pejorativa)

7) zhrubělá (dysfemismy)

8) zveličelá (augmentativa)

9) vulgární

10) nadávky

11) žertovná a posměšná