sobota 7. května 2011

Čj - Kánon: Zkrocení zlé ženy

Zkrocení zlé ženy
A) Literární teorie
  • I.) Forma
    • 1. Obecná charakteristika díla
      • 1.1 Literární druh (lyrika, epika, drama)
        • DRAMA = příběh se vytváří pomocí dialogů a monologů
          • (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa; zásada 3 jednot)
          • (tragédie, komedie, hudební formy)
      • 1.1.1 Literární žánr
        • KOMEDIE = humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností
          • mívá dobrý konec
      • 1.2 Literární směr/sloh (obecně doba vzniku díla)
        • ANGLICKÁ RENESANCE (konec 16. století), alžbětinské drama
    • 2. Organizace jazykových prostředků
      • 2.1 Poezie
        • 2.1.1 Rytmus, verš, rým
          • BLANKVERS = 5stopý jambický verš
          • próza se mísí s rýmovaným veršem a blankversem
          • užití krátkých replik
          • metafory, ironie, opakování slov, expresivní výrazy
        • 2.1.2 Slovní zásoba
          • jazyková komika
      • 2.2 Próza
        • 2.2.1 Stylistická charakteristika textu
          • monology, dialogy
  • II.) Obsah
    • 3. Tématická výstavba (téma)
      • 3.3 Drama
        • 3.3.1 Text
          • 3.3.1.1 Postavy
            • BIANCA= dcera kupce Baptisty, typická kurtoazní, romanticky zamilovaná a zasněná dívka, uchází se o ni tři nápadníci, kterým imponuje, že je křehkou dívkou, která potřebuje jejich ochranu
            • KATEŘINA = naprostý opak své sestry Bianky, je neústupná, bez něžnosti, proti konvencím a je na ní možné vidět, že Shakespeare dával ve svých dílech značný prostor ženám, protože jejich citovost a popudlivost mu naprosto doplňovala citově chladné postavy žen, Kateřina touží po skutečné lásce a ne jenom po milostném vzdychání
            • PETRUCCIO= se umí chovat jako skutečný hulvát a nedbat zvyků tehdy ještě doznívajícího středověku, ačkoliv je poznat, že ženy pro něj nejsou pouhým prožitkem a potěšením, své chování nijak neskrývá, naopak je dáváno okatě najevo jeho hádkami s Kateřinou
            • LUCENTIO = syn bohatého pisanského šlechtice Vincenzia, při příjezdu do Padovy se zamiluje do Bianky
            • GREMIO = další nápadník Bianky, který posléze uvidí, že oproti Lucentiovi nemá šanci a vzdává se její ruky
          • 3.3.1.2 Děj a kompozice
            • předehra o 2 scénách, 5 dějství
            • V Padově žije bohatý kupec Baptista Minola, který má dvě krásné dcery, Biancu a Kateřinu. Bianca je hodná, cudná a chytrá, ale Kateřina je láteřivá semetrika, které se každý obává. Protože je Kateřina starší, Baptista se rozhodne nejdříve provdat ji a pak teprve Biancu. Jinak by mu Kateřina zůstala „na ocet“ a hlavně doma. Bianca má více nápadníků (Gremio, Hortensio a Lucenzio), ale o Kateřinu nikdo nestojí, než se ve městě objeví veronský šlechtic Petruccio. Rozhodne se si Kateřinu vzít za ženu a učinit z ní pokornou choť, ač se to se ostatním jeví jako neuskutečnitelné. Jelikož už je starší dcera Kateřina provdána, může si Bianca vybrat ženicha a tak se provdá za Lucentia. Petruccio udělá Kateřině ze života peklo, aby si uvědomila, že překračuje konvence a Kateřina pochopí, že se musí zklidnit; nyní přichází vrchol příběhu v podobě sázky, kdy se Petruccio vsadí s Lucenziem a Hortensiem, kdo z nich má poslušnější ženu. Každý z nich po sluhovi vzkáže své ženě, že má přijít k němu. Jediná, která dojde, bude Kateřina a Baptista a ostatní vidí že Petruchio Kateřinu zkrotil. Petruccio dostane 20 000 zlatých od Baptisty za to, že z Katky udělal hodnou ženu a samozřejmě vyhrává sázku s Lucenziem a Hortensiem.
          • 3.3.1.3 Prostor
            • italský Padov
          • 3.3.1.4 Čas
            • 16. století
        • 3.3.2 Inscenace
          • nejnovější inscenace u nás například v Národním divadle (2011), má špatné hodnocení kritiků
    • 4. Význam sdělení (hlavní myšlenka)
      • větší rovnost mužů a žen v renesanci, vymanění se ze středověkých norem
      • postoj společnosti k ženám a postoj žen k mužům
      • co je zdání a co skutečnost
B) Literární historie (zařazení do literárněhistorického kontextu)
  • 1. Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla)
    • 1.1 Politická situace
      • anglická renesance (16. a 17. stol.) - vláda Jindřicha VIII. až Alžběty I.
    • 1.2 Základní principy fungování společnosti v dané době (každodenní život)
      • náboženská nesvoboda, třídní rozdělení společnosti, pomalá expanze do Ameriky
    • 1.3 Kontext dalších druhů umění (malířství, hudba, architektura)
      • malíř: Hans Holbein, skladatel: Thomas Tallis
    • 1.4 Kontext literárního vývoje (co se dělo v literatuře), Literární směr/sloh
      • RENESANCE A HUMANISMUS
        • 14. - 16. stoletím , počátky v Itálii, později rozšíření do Francie a zbytku Evropy
        • kritika církve → zájem se od Boha přesunuje k člověku = antropocentrismus
        • umění pro novou společenskou vrstvu → bohaté měšťany, obchodníky, mecenáše
        • vědecké objevy, objevné plavby (Amerika) popřely do té doby neotřesitelná dogmata církve (M. Koperník, G. Galilei, G. Bruno) → posílení důvěry ve vědu a lidský rozum
        • inspirace antickou kulturou, např. nápodoby řeckých sloupů a štítů u kostelů
        • humanismus = „životní program“, soubor základních renesančních myšlenek, např. rovnost lidí před Bohem, racionalita, individualita
        • „ad fontes“ („k pramenům“) – zkoumání starých rukopisů, objevování zapomenutých děl
        • Španělsko – rytířské romány, pikareskní román – dobrodružný román, hrdina je šibal → satira
        • Anglie – alžbětinské drama – vrcholné období anglického divadla; přelom 16. a 17. století
  • 2. Autor (jak historie ovlivnila autorovu tvorbu)
    • 2.1 Život autora + vlivy na dané dílo
      • narodil se ve Stratfordu nad Avonou, vzdělával se na latinské kšole, v 18 se oženil, v Londýně se poté věnoval divadlu, spolumajitel divadla Globe Theatre
    • 2.2 Život autora + vliv na jeho tvorbu
    • 2.3 Další autorova tvorba
      • celkem 38 her, téměř 200 sonet
      • komedie: Dva šlechtici veronští, Dva vznešení příbuzní, Kupec benátský, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské
      • historické hry: Richard III., Jindřich IV., V., VI., VII.
      • tragédie: Antonius a Kleopatra, Hamlet, Julius Caesar , Král Lear, Macbeth, Othello, Romeo a Julie
  • 3. Inspirace daným literárním dílem
    • 3.1 Zfilmování, dramatizace (…)
      • 1967 – The taming of the shrew, režie: Zefirelli, hrají: E. Taylor, Richard Burton
    • 3.2 Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury
      • dílem Shakespeara se už 400 let inspirují spisovatelé, především však autoři prózy

C) Literární kritika
  • 1. Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny
    • první emancipace žen
  • 2. Kritika (chápaní, hodnocení) díla a její proměny
    • zpočátku působila dílo poněkud kontroverzně, „nekřesťansky“
    • dnes se tato hra upravuje, neboť některé věci by dnešními publiku již nepřipadaly vtipné (například když manžel nechá manželku hladovět a odpírá jí spánek)
  • 3. Posouzení aktuálnosti tématu a zpracování daného literárního díla
    • nadčasové
D) Srovnávání
  • 1. Srovnání díla s vybraným dílem z formálního či tématického hlediska
    • jeho tragédie a historické hry jsou umělecky vypracovanější, zejména postavy

Čj - Kánon: Odyssea

Odyssea
A) Literární teorie
  • I.) Forma
    • 1. Obecná charakteristika díla
      • 1.1 Literární druh
        • EPIKA = má děj, příběh, časové a příčinné souvislosti
      • 1.1.1 Literární žánr
        • HRDINSKÝ EPOS = rozsáhlá veršovaná skladba s bohatým dějem
      • 1.2 Literární směr/sloh (obecně doba vzniku díla)
        • ANTICKÁ LITERATURA
    • 2. Organizace jazykových prostředků
      • 2.1 Poezie
        • 2.1.1 Rytmus, verš, rým
          • DAKTYLSKÝ HEXAMETR = skládá se z 6 stop
          • 12 111 VERŠŮ rozdělených do 24 zpěvů
        • 2.1.2 Slovní zásoba
          • výrazné fráze a EPITETY CONSTANS = básnický přívlastek připisující běžnou vlastnost substantiva
          • při pojmenování postav užity OPISY
          • PŘÍMÉ ŘEČI
  • II.) Obsah
    • 3. Tématická výstavba (téma)
      • 3.2 Epika
        • 3.2.1 Vypravěč
          • HOMÉR, nebo jiný možný autor z „homérovy školy“, bard
        • 3.2.2 Děj a kompozice
          • text lze rozdělit na 2 části, z nichž každou tvoří 12 zpěvů (část bloudění a část návratu)
          • počet zpěvů je stejný jako u Ilias (24), 12 111 veršů ve formě hexametru
          • děj tvořen 2 liniemi:
            • 1) v centru stojí Odysseův syn Telemachos, jenž se na radu Athény vydal hledat svého otce
            • 2) Odysseaova dobrodružství
              • obě se spojují v 15. zpěvu
            • PODROBNÝ DĚJ
          • 1.–4. zpěv: Sněm bohů na Olympu chce usnadnit návrat domů Odysseovi, kterého už sedmým rokem zadržuje nymfa Kalypsó na svém ostrově Ógygii. Posel bohů Hermes je poslán nymfu přimět, aby Odyssea propustila. Bohyně Pallas Athéna se mezitím snesla na Odysseův domovský ostrov Ithaku, kde je jeho žena Pénelopa tísněna nápadníky žádajícími, aby si jednoho z nich vzala. V podobě Odysseova přítele Mentóra podnítila Athéna Odysseova syna Télemacha, aby se vydal hledat svého ztraceného otce, nejprve do Pylu ke králi Nestorovi, potom do Sparty ke králi Meneláovi.
          • 5.–8. zpěv: Na vlastnoručně zbudovaném voru opustil Odysseus Ógygii. Jeho nepřítel, bůh moří Poseidón, vyvolal bouři a vor zničil. Odysseus se z posledních sil zachránil na ostrově Scherii, vlasti Fajáků, kde je na pobřeží laskavě přijat královou dcerou Nausikáou.
          • 9.–12. zpěv: Ústřední část eposu. Odysseus je hostem na dvoře krále Fajáků Alkinóa a vypráví o svém bloudění po moři po odjezdu od Tróje: Nejprve připlul k městu Ismaru v zemi Kikonů, které vypálil, Kikonové v odvetě zabili mnoho Odysseových druhů. Potom byly jejich lodě zahnány k Lótofágům, pojídačům lotosu – někteří Odysseovi druhové snědli lotos a chtěli navždy zůstat u Lótofágů, takže je Odysseus musel dovléct do lodi násilím. Pak připlul k zemi Kyklópů a jedním z nich byl s druhy uvězněn v jeskyni, Kyklóp Odysseovy druhy postupně požíral, s pozůstalými Odysseus Kyklópa oslepil a uprchl. Poté přistál u Aiola, který je vypravil na cestu domů a dal jim zavázaný měch naplněný větry; když však už byli na dohled Ithaky, Odysseovi druhové měch rozvázali a větry je zanesly zpět na moře. Po další plavbě doplul Odysseus k Laistrýgonům, lidožravým obrům, kteří zničili jedenáct Odysseových lodí a jejich posádky snědli, jen Odysseus se svou jednou lodí se zachránil. S touto poslední lodí dospěl Odysseus k ostrovu Aiaia, kde přebývala kouzelnice Kirké – ta proměnila několik Odysseových druhů ve vepře, Odysseus se však s pomocí boha Herma tomuto údělu vyhnul. Kirké se do něj zamilovala a rok zdržovala u sebe, než ho propustila a poslala do podsvětí zeptat se slepého věštce Teiresia na další cestu. V podsvětí Teiresiás Odysseovi předpověděl, že dopluje na ostrov Thrínakii, kde se budou pást Héliova stáda, chce-li se však vrátit na Ithaku, nesmí žádné zvíře ze stáda zabít. Potom se na Ithace musí utkat s Penelopinými nápadníky a nakonec si bude muset usmířit Poseidóna obětí. Kromě toho se Odysseus v podsvětí setkal i se svou matkou a s dalšími ženami, matkami a družkami slavných hrdinů, a nakonec s dušemi hrdinů, kteří zemřeli po návratu z Tróje: s Agamemnónem, Achileem a Aiantem. Viděl také Mínóa, dříve krétského krále, soudce v podsvětí a různé duše trápené navždy za nějaký přečin, například Tantala a Sísyfa, promluvil také s Héraklem a pak z podsvětí utekl. Poté se Odysseus vrátil zpět na ostrov Aiaiu, kde ho Kirké varovala před nástrahami další cesty – Sirénami, mořskými obludami Skyllou a Charybdou a stejně jako Teiresiás před zabíjením Héliova skotu na ostrově Thrinakii. Od Kirké připluli k ostrovu Sirén, Odysseus zacpal druhům uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni a tak unikli jejich vábnému zpěvu. Propluli mezi Skyllou a Charybdou, které uchvátily několik námořníků a poté Odysseova loď dospěla k ostrovu, kde se pásla stáda boha Hélia. Hladoví Odysseovi druhové několik kusů dobytka zabili a snědli, Zeus jim pak na odjezdu roztříštil loď, všichni námořníci zahynuli, jen Odysseus se zachránil a vítr ho na trámu z lodi zahnal podél Charybdy na ostrov nymfy Kalypsó, Ógygii.
          • 13.–16. zpěv: Odysseus se s pomocí Fajáků vrátil na rodnou Ithaku, kde mu bohyně Athéna dala podobu starého žebráka, odebral se pak na salaš k věrnému pastýři Eumaiovi, vydával se za cizince a budil v pastýři naději, že se Odysseus brzy vrátí, v Eumaiově chýši se také setkal s Telemachem, který se vrátil ze Sparty.
          • 7.–20. zpěv: Odysseus se dal poznat Telemachem a spolu se dohodli na porážce nápadníků. Po dvaceti letech se Odysseus v podobě žebráka vrátil do svého domu, kde jej poznal pouze jeho starý pes Argos a stará služka Eurykleia. Odysseus se připravuje na zápas se ženichy, od kterých zažil jen urážky, takže se ho jako hosta musela ujmout sama Penelopé, jeho manželka.
          • 21.–22. zpěv: Penelopé přinesla Odysseův luk a prohlásila, že se vdá za toho, komu se podaří luk napnout a prostřelit jím ucha dvanácti seker za sebou. Nikomu z nápadníků se to nepovedlo, Odysseus se však také přihlásil a ucha seker prostřelil. Poté se Odysseus dal poznat a s pomocí Eumaia a Telemacha postřílel všechny nápadníky.
          • 23.–24. zpěv: Odysseus se dal poznat i Penelopé, ta si však nebyla jistá, zda před ní opravdu stojí její ztracený manžel. Aby jej vyzkoušela, přikázala vynést z ložnice jejich společné lůžko, které neznal nikdo než oni dva, a ustlat jej. Odysseus se však podivil, neboť jejich lůžko, které kdysi sám udělal z kmene vrostlého do podlahy, nebylo možné z ložnice vynést. Penelopu tato zkouška přesvědčila a Odyssea přivítala jako svého muže. Závěrem Odysseus navštívil svého otce Láerta a usmířil se s příbuznými zabitých nápadníků.
        • 3.2.3 Postavy
          • Odysseus, Telemachos, Penelopé
        • 3.2.4 Čas
          • časově zahrnuje 41 DNŮ (od Telemachova odjezdu po návrat Odyssea na trůn), zbylých 10 let bloudění je shrnuto v retrospektivním vyprávění ve zpěvech 9 až 12 (Kyklop Polyfém, Kirke, sestup do podsvětí atd.)
        • 3.2.5 Prostor
          • starověké Řecko, přilehlé vody, západní Malá Asie
    • 4. Význam sdělení (hlavní myšlenka)
      • navazuje na Ilias, opěvování hrdinských dobrodružství, interakce lidí s bohy
B) Literární historie (zařazení do literárněhistorického kontextu)
  • 1. Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla)
    • 1.1 Politická situace
      • Řecko se skládalo z nejednotných kmenů. Historie tohoto temného období je nám známa právě od Homéra.
    • 1.2 Základní principy fungování společnosti v dané době (každodenní život)
      • řecké otrokářství, městské státy polis, rozvoj písma a mytologie
    • 1.3 Kontext dalších druhů umění (malířství, hudba, architektura)
      • dórský řád architektury, polyteismus, kalogathie = soulad duševních a těl. sil
    • 1.4 Kontext literárního vývoje (co se dělo v literatuře), Literární směr/sloh
      • Archaické období (8. - 6. století), Homér: Ilias, Hésiodos: Práce a dny, Sapfó: Písně
  • 2. Autor (jak historie ovlivnila autorovu tvorbu)
    • 2.1 Život autora + vlivy na dané dílo
      • mohl to být potulný slepý zpěvák, využíval tradice ústní epiky
    • 2.2 Život autora + vliv na jeho tvorbu
    • 2.3 Další autorova tvorba
      • Ilias (z řeckého Ilión = Trója) vypráví o posledních 51 dnech trojské války
      • Homérské hymny
      • Válka žab s myší
  • 3. Inspirace daným literárním dílem
    • 3.1 Zfilmování, dramatizace (…)
      • mnohokrát zfilmováno, téma oper a divadelních představení
    • 3.2 Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury
      • Vergilius: Aeneis, Dante: Peklo, Joyce: Odysseus

C) Literární kritika
  • 1. Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny
    • ústní šíření, oblíbené ve všech vrstvách společnosti
  • 2. Kritika (chápaní, hodnocení) díla a její proměny
  • 3. Posouzení aktuálnosti tématu a zpracování daného literárního díla
    • nadčasové vypracování postav a mezilidských interakcí
D) Srovnávání
  • 1. Srovnání díla s vybraným dílem z formálního či tématického hlediska
    • oproti Ilias má komplikovanější děj, je dynamičtější, zábavnější, obsahuje více dialogů
    • v obou eposech jsou bohové zlidštěni, člověk je jim podřízen

neděle 1. května 2011

Čj - Šablona k charakteristice neuměleckého textu

  • 1. Slohotvorní činitelé
    • 1.1 Objektivní slohotvorní činitelé
      • (funkce projevu, prostředí a situace, kontakt s adresátem v projevu, psanost/mluvenost, připravenost/ne, oficiálnost/ne, formálnost/ne, dialogičnost/monologičnost)
    • 1.2 Subjektivní slohotvorní činitelé
      • (věk, životní zkušenosti, jazykové znalosti, povahové a osobnostní vlastnosti jedince, vztah autora k obsahu projevu)
  • 2. Charakteristika funkce textu (záměr autora textu)
    • 2.1 Funkce sdělná (dorozumívací, běžně dorozumívací)
      • (získávací funkce, odborně sdělná, estetická)
  • 3. Funkční styl (zařazení a charakteristika)
    • (prostěsdělovací, odborný, administrativní, publicistický, řečnický, umělecký)
  • 4. Slohový postup
    • (informační, popisný, vyprávěcí, výkladový, úvahový)
  • 5. Slohový útvar (zařazení a charakteristika)
  • 6. Charakteristika jazykových prostředků
    • (spisovný jazyk, nespisovné útvary)

Čj - Šablona k charakteristice uměleckého textu

A) Literární teorie
  • I.) Forma
    • 1. Obecná charakteristika díla
      • 1.1 Literární druh (lyrika, epika, drama)
      • 1.1.1 Literární žánr
      • 1.2 Literární směr/sloh (obecně doba vzniku díla)
    • 2. Organizace jazykových prostředků
      • 2.1 Poezie
        • 2.1.1 Rytmus, verš, rým
        • 2.1.2 Slovní zásoba
      • 2.2 Próza
        • 2.2.1 Stylistická charakteristika textu
        • 2.2.2 Slovní zásoba
  • II.) Obsah
    • 3. Tématická výstavba (téma)
      • 3.1 Lyrika
        • 3.1.1 Lyrický subjekt
        • 3.1.2 Motivy
      • 3.2 Epika
        • 3.2.1 Vypravěč
        • 3.2.2 Děj a kompozice
        • 3.2.3 Postavy
        • 3.2.4 Čas
        • 3.2.5 Prostor
      • 3.3 Drama
        • 3.3.1 Text
          • 3.3.1.1 Postavy
          • 3.3.1.2 Děj a kompozice
          • 3.3.1.3 Prostor
          • 3.3.1.4 Čas
        • 3.3.2 Inscenace
    • 4. Význam sdělení (hlavní myšlenka)
B) Literární historie (zařazení do literárněhistorického kontextu)
  • 1. Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla)
    • 1.1 Politická situace
    • 1.2 Základní principy fungování společnosti v dané době (každodenní život)
    • 1.3 Kontext dalších druhů umění (malířství, hudba, architektura)
    • 1.4 Kontext literárního vývoje (co se dělo v literatuře), Literární směr/sloh
  • 2. Autor (jak historie ovlivnila autorovu tvorbu)
    • 2.1 Život autora + vlivy na dané dílo
    • 2.2 Život autora + vliv na jeho tvorbu
    • 2.3 Další autorova tvorba
  • 3. Inspirace daným literárním dílem
    • 3.1 Zfilmování, dramatizace (…)
    • 3.2 Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury
C) Literární kritika
  • 1. Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny
  • 2. Kritika (chápaní, hodnocení) díla a její proměny
  • 3. Posouzení aktuálnosti tématu a zpracování daného literárního díla
D) Srovnávání
  • 1. Srovnání díla s vybraným dílem z formálního či tématického hlediska

pondělí 25. dubna 2011

Z - Zemědělství ČR

Zemědělská výroba je jedna z nejstarších činností člověka. Pěstování plodin a chov hospodářských zvířat zabezpečuje potraviny k přímé spotřebě obyvatelům, a zároveň zabezpečuje suroviny pro spotřební průmysl.
V Česku se pěstují plodiny mírného pásu tradičním způsobem. K novějším trendům patří ekologické zemědělství, při kterém se užívají přírodní postupy, například bez chemických hnojiv.
Česko stačí uspokojit potřebu základních zemědělských produktů, ale dováží subtropické ovoce, tropické pochutiny (káva, kakao), vlnu, bavlnu. Naopak vyváží chmel, sladovnický ječmen a výrobky živočišného původu (sušené mléko, maso, vejce). Problémem je vývoz do zemí, které si chrání svůj trh prostřednictvím některých opatření (clo, dotace vlastním zemědělcům).

Zemědělství je závislé na přírodních podmínkách:
- charakter reliéfu (nadmořská výška)
- kvalita půd
- klimatické podmínky

Nejlepší podmínky mají teplé nížiny (Polabí, moravské úvaly) s černozeměmi.
Zemědělský půdní fond tvoří souhrn všech zemědělsky využívaných ploch.
K zemědělství je využíváno 54% rozlohy Česka, z toho je 72% orné půdy, 22% luk a pastvin a ostatních (vinice, chmelnice, zahrady, sady) je 6%.

Vlastnické poměry



  • před rokem 1990 - jednotná zemědělská družstva (JZD) a státní statky

  • po roce 1990 změny > proces restituce, navrácení půdy majitelům, kterým byla půda po roce 1948 odebrána, začali hospodařit soukromí zemědělci. Dnes přesto převažují transformovaná zemědělská družstva.

Rostlinná výroba zabezpečuje potraviny pro obyvatele, ale i krmivo pro hospodářská zvířata. Převažují obiloviny.



  • Nejrozšířenější plodinou je pšenice. Nejlepší podmínky má v mor. úvalech a ve středočeském Polabí.

  • Ječmen - pěstuje se v pahorkatinách a hornatinách jako krmivo

  • Zvláštní, sladovnický ječmen se používá jako surovina při výrobě piva a vyváží se do ciziny.

  • Žito a oves se pěstují okrajově v pahorkatinách a hornatinách.

  • Kukuřice na zrno se pěstuje jen v nejteplejších oblastech jižní Moravy, Polabí. Jinak se pěstuje na krmné účely.

  • Brambory se soustřeďují na Českomoravskou vrchovinu. Užívají se nejenk přímé spotřebě nebo ke krmným účelům, ale také ke zpracování v lihovarech, škrobárnách.

  • cukrové řepy najdeme jen v nížinách

  • řepka se v poslední době rozšiřuje (rozmáhá), používá se k výrobě oleje i bionafty

  • ovoce - sady převažují na Litoměřicku, Kolínsko a v Dolnomoravském úvalu, tradiční je pěstování vinné révy, nejznámější oblasti pěstování vinné révy jsou v jižní Moravě (Břeclavsko, Znojemsko, Hodonínsko).

Živočišná výroba - produkce se v poslední době snižuje kvůli poklesu spotřeby hovězího masa, mléka a mléčných výrobků.



  • chov skotu - v posledních patnácti letech pokles stavu. Chov se uskutečňuje nejvíce ve východních Čechách a v Českomoravské vrchovině (chov na mléko a maso). V hornatých a podhorských oblastech - masná plemena, extenzivní chov (pastviny).

  • chov prasat je soustředěn v okolí velkých měst a do míst, kde je dostatek krmného obilí. U nás je tradičně větší spotřeba vepřového než hovězího.

  • chov drůbeže je zaměřen na maso (brojleři) a na produkci vajec (nosnice). Chov na maso v hustě zalidněných oblastech. Spotřeba drůbežího masa v Česku oproti ostatním evropským státům nižší. Drobní chovatelé - na vajíčka.

  • chov ovcí - okrajový, v podhorských a horských oblastech (Beskydy). Skopové maso je u nás málo oblíbené. Česká vlna je málo kvalitní.

  • rybářství - tradice v jižních Čechách

  • včelařství - tradice drobných producentů medu, vosku

čtvrtek 14. dubna 2011

Čj - Stylistika

Stylistika

úterý 12. dubna 2011

Ch - Další analytické metody 01

  • 1) NMR – nukleární magnetická resonance
    • používá se jako chemická analytická metoda i jako medicínská zobrazovací technologie
    • = založena je na vlastnostech asymetrických atomových jader a dá se tak použít k měření atomů obsahující lichý počet protonů nebo neutronů (případně obojího)
    • taková jádra totiž mají určitý dipólový moment a je možné je ovlivnit elektromagnetickým polem
      • jádro (+/-), spíše větší plus než mínus, v silném mag. poli → částice se natočí
    • celý vzorek se umisťuje do extrémně silného magnetického pole, to ovlivňuje jádra příslušných atomů
    • různé NMR techniky jsou založené na souvislosti mezi energetickými změnami takto ovlivněných jader a elektromagnetickým zářením vhodných vlnových délek
    • různým jevům a různým atomům odpovídají charakteristické vlnové délky
    • velkou nevýhodou těchto metod je extrémně slabý získávaný signál a špatný poměr signálu v šumu (je potřeba extrémně citlivých detektorů)
    • hlavní výhodou je to, že dochází k fakticky nulovému poškození vzorku

  • 2) Polarografie
    • (česká Nobelova cena za vědu 1959, Jaroslav Heyrovský)
    • = jdou to metody patřící mezi tzv. elektroanalytické postupy
    • = jejich základem je měření závislosti proudu na napětí na elektrodě tvořené kapkou rtuti
    • využívá především toho jaké děje probíhají na rozhraní elektrody a roztoku a také faktu, že na rtuťové elektrodě se vodík uvolňuje při mnohem vyšším napětí než normálně
    • změřená závislost obvykle vypadá jako nepravidelné stoupací schody
    • každý kov má charakteristické napětí při kterém se zapojí do reakce probíhající na elektrodě
    • z napětí při kterém dojde k nárůstu průtoku proudu lze proto zjistit druh obsaženo kovu
    • z velikosti nárůstu lze zjistit kolik je ho v roztoku obsaženo
    • Př.: pokud u vzorku s koncentrací 0,2 mol / litr změříme nárůst 400 nA a u neznámého vzorku 600 nA, jeho koncentrace je 600/400 . 0,2 = 0,3 mol / litr

pondělí 11. dubna 2011

Čj - Základní teorie literatury 01

Teorie literatury
  • literatura = umění slovesné (umělecká, odborná, populárně naučná...)
    • filologie = studuje jazyk spolu s literaturou v něm psanou a s kulturním a historickým kontextem
    • slavistika = studuje jazyky slovanských národů, jejich literaturu a kulturní historií
    • bohemistika = zabývá se českým jazykem a literaturou
    • lingvistika = věda o jazycích, jejich třídění, stavbě a zvukové i psané podobě
  • 1) literární věda:
    • a) literární teorie
      • genologie = nauka o literárních druzích a žánrech
      • versologie = nauka o verši, jeho typech a vlastnostech
      • literární stylistika = nauka o zvláštnostech utváření literárních děl
      • psychologie, sociologie
    • b) literární historie (dějiny literatury)
      • zabývá se výkladem literatury v jejím vývoji, zkoumají literaturu jako proces určovaný jednotlivými literárními díly, tvorbou autorů, literárními tendencemi, směry a proudy, v souvislosti se společenským vývojem
      • komparatistika = zkoumá nadnárodní literární procesy
    • c) literární kritika
      • hodnotí soudobou literární tvorbu podle měřítek a požadavků individuálního či skupinového estetického programu
      • je prostředníkem mezi autorem, dílem a čtenářem
      • recenze, referát, kritická esej = vymezují literární kritice místo na hranici publicistiky
  • 2) literární druhy
    • a) lyrika = líčení pocitů, dojmů (milostná, přírodní, reflexivní = úvahová, vlastenecká, satirická, historická, náboženská, politická, subjektivní = intimní)
    • b) epika (děj)
    • c) drama (jevištní realizace, dialog)
  • 3) literární žánry
    • a) lyrické
      • píseň, óda – hymnus (oslavná báseň)
      • elegie – žalozpěv (skladba smutného rázu)
      • epigram (krátká satirická báseň, 2 verše, aktuální problém)
      • pásmo (polytématická báseň)
      • kaligram – ideogram (báseň typograficky uspořádána do obrazce)
    • b) lyrické epické
      • balada
      • romance
      • poema
    • c) epické
      • malé
        • příběh, bajka (ze života zvířat či zosobněných věcí, mravoučná pointa)
      • střední
        • báje – mýtus (pokus o výklad světa, přírodních jevů, bohové)
        • legenda (o životě světců, zázraky)
        • pověst (o minulosti, pravdivé jádro + fantazie, vztah k osobě či místě)
        • pohádka (nadpřirozené, smyšlené)
        • povídka (kratší příběh, časově a místně vymezený, více osob a dějových linií)
        • novela (střední rozsah, soustředěna na jednu událost, epizodu života, překvapivý závěr)
      • velké
        • epos (rozsáhlá epická skladba s bohatým dějem, veršovaná)
        • kronika, román (větší rozsah, řada událostí soustředěných kolem společného jádra, mnoho postav a dějových linií)
    • d) dramatické
      • tragédie (z řec. tragóidiá = zpěv kozlů; forma dramatu s vážným obsahem, hrdina se obvykle dostane do neřešitelného konfliktu s vlastním osudem, v marném boji je dohnán k záhubě)
        • struktura:
          • expozice
          • kolize
          • krize
          • peripetie
          • katastrofa
      • komedie (název spojen se slovem kómos, původ spjatý s Dionýsovým kultem; mezi prvky patří komické scénky ze života, sborové písně, agón = zápas jara se zimou, tance, humorný nadhled nad lidskými slabostmi,
      • činohra (klasická hra, zobrazuje vážné společenské, obecně lidské či mezilidské vztahy a problémy)
      • melodram, opera (dramatické divadelní představení sloučené s hudbou, text = libreto, zpěv)
      • opereta (mluvené slovo se střídá se zpěvem)
      • muzikál (divadelní představení, kde hraje roli herectví, hudba, tanec)
      • veselohra, groteska, fraška, burleska
  • 4) členění krásné literatury (beletrie) podle formální výstavby
    • a) poezie = básnická řeč vázaná rytmem, popř rýmem
      • cyklus básnických sbírek
      • básnická sbírka
      • báseň
      • sloka
      • verš
      • stopa
    • b) próza = řeč volně plynoucí
      • cyklus
      • kniha
      • díl
      • kapitola
      • odstavec
      • řádek
    • c) drama = jevištní realizace textu, dialog
      • cyklus
      • divadelní hra
      • jednání
      • dialog
      • monolog
      • replika

  • 5) rozbor literárního díla
    • a) téma – celkové, hlavní, vedlejší, jednotlivé motivy
      • (za nový samostatný motiv lze považovat takové místo, které posouvá tok a obsah textu kupředu, přináší novou myšlenku, brzdí rozvoj, motivy nemusí navazovat plynule na sebe, nemají stejnou důležitost, význam lze někdy pochopit pouze v rámci celého kontextu)
    • b) kompozice (chronologická, paralelní, rámcová, retrospektivní, řetězová)
    • c) styl (jazyk) = rovina spisovná, hovorová, obecná (dále využití dialektů, slangu, poetismů, neologismů, archaismů, expresivních výrazů, vulgarismů)
  • 6) základy poetiky
    • a) teorie verše – základní pojmy
      • metrum = veršová míra, schéma verše, které má být realizováno, naproti tomu rytmus verše je konkrétní realizace metra
        • stopa = jednotka metra (jamb, daktyl, trochej)
        • - (těžká doba), U (lehká doba), X (přízvučná slabika), x (nepřízvučná)
      • prozodie = souhrn zvukových vlastností jazyka, vědní obor zabývající se zvykovými vlastnostmi jazyka
      • rým = zvuková shoda na konci verše
        • asonance = souzvuk koncových samohlásek na konci veršů
        • konsonance = souzvuk koncových souhlásek na konci veršů
        • sdružený = shoda slabik na konci dvou sousedních veršů
          • aabbcc
        • střídavý = používá shodu slabik na konci prvního a třetího a druhé a čtvrtého
          • abab
        • obkročný = rýmuje se první první verš se čtvrtým a druhý se třetím
          • abba
        • přerývaný = pravidelné rýmové spojení určitých veršů, zatímco zbývající zůstávají bez rýmů
      • rytmus = záměrné uspořádání zvukových prvků, pravidelně se opakujících v každém verši a vytvářejících tak rytmický impuls, tj. očekávání, že verš, který následuje po řadě veršů obdobně uspořádaných, bude zase po stránce zvukové uspořádán stejně
        • trochej = přízvučný verš složený z trochejských stop, v nichž po jedné přízvučné slabice následuje slabika nepřízvučná
        • jamb = přízvučný verš složený z jambických stop, v nichž po nepřízvučné slabice následuje slabika přízvučná
        • daktyl = přízvučný verš složený z daktylských stop, v nichž po jedné přízvučné slabice následují dvě nepřízvučné
      • stopa = skupina slabik s jedním metrickým důrazem
      • strofa = sloka, vyšší rytmická jednotka zahrnující několik veršů, které jsou spjaty jistou soustavou rýmů nebo svéráznou organizací rytmu
      • verš = základní celsitvá jednotka básnického rytmu, vyznačená jistým zvukovým uspořádáním, které se v řadě takových jednotek může pravidelně opakovat; jednotka významová, nadřazená větě a každému slovu v básni
    • b) prozodické systémy
      • bezrozměrný verš = hlavně ve středověku, dnes splývá s volným veršem nebo s rýmovanou prózou, není normován počet slabik, od volného verše se liší tím, že každý verš směřuje k tomu stát se syntaktickým celkem
      • tónický verš = rytmus je založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik v každém verši, počet slabik nepřízvučných se volně proměňuje
      • sylabický verš = přízvučný verš, jeho rytmus je založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik a často na jejich shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu
      • časoměrný verš = verš, jehož rytmus je založen na střídání krátkých a ldouhých slabik
      • volný verš = verš nevázaný žádným pravidelným počtem slabik, uspořádáním přízvuků apod., funkci nositele rytmu v něm zpravidla přejímá intonace

    • c) některé tradiční verše
      • alexandrín = 12-13 slabičný vzestupný verš s rozlukou po 6. slabice (3. stopě)
      • blankvers = 5 stopý jambický verš bez rýmů a strof, 10 nebo 11 slabičný
      • hexametr = šestisměr, časoměrný verš antické literatury, složený ze 6 daktylských a spondejských stop, jeho 5. stopa byla závazně daktylská, v poslední, 6. stopě mohl být spondej nahrazen trochejem
      • pentametr = pětiměr, časoměrný verš antické literatury, složený ze 4 úplných a 2 neúplných daktylských stop a rozdělený pauzou na 2 půlverší, v prvním půlverší mohly být daktylské stopy nahrazeny spondejskými

neděle 10. dubna 2011

Z - Obyvatelstvo ČR 02

OBYVATELSTVO ČR
atraktivní oblasti – migrační saldo
Praha Z, V; Nymbursko
levné bydlení, blízko práce
do okolí velkých měst = suburbanizace
lepší životní podmínky
úbytek, vystěhování obyvatel => Karlovarsko, Bruntálsko, Zlínsko
kvůli vysoké nezaměstnanosti
soustředění obyvatel různých národností
homogenní – česká národnost
SL: Ústecký kraj, Moravsko-slezský, Praha → osídlování pohraničí, studie, ekonomické uplatnění, pracovní příležitosti v těž. průmyslu
N: Ústecký kraj (Sudety)
POL: Moravsko-slezský kraj (míšení národností)
náboženská struktura
60 % nevěřících (Ústecký, Liberecký kraj), římskokatolická církev 30 % (JV Morava)
podle věkové struktury
předproduktivní – do 15 let
produktivní – do 60 let
postproduktivní – od 60 let
vývojová tendence v ČR – přibývá lidí v postproduktivním věku

SÍDLA
převažují obce do 1000 obyvatel
město – 2000 obyvatel, tradice, zaměstnanost, pracují většinou mimo zemědělství, větší rozsah služeb, patrové domy
vesnice – jiný druh zástavby
  1. Praha – největší, 1 250 000 lidí
  2. Brno – 370 000
  3. Ostrava – 310 000
  4. Plzeň – 170 000 obyvatel
  5. 100 000 – Olomouc, Liberec, Hradec Králové, České Budějovice, Ústí nad Labem, Pardubice

Územně právní členění ČR
vyšší samosprávné celky (podle ústavy) – KRAJE
hejtmani 1996 13+Praha = 14 krajů
krajské zastupitelstvo → voleno občany
regionální rozvoj, otázky školství, zdravotnictví, kultura, železniční a autobusová doprava
EU → do statistických jednotek NUTS

Čj - Maryša

Maryša
  1. literární duh: DRAMA (poezie, próza x epika, lyrika)
  2. podle čeho poznáme: DIALOG (scénář – co postava dělá)
  3. žánr: TRAGÉDIE
  4. char. tragédie: smutný konec, děj (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa)
  5. přibližte obsah
  6. zařaďte výňatek do kontextu díla: ZÁVĚR
  7. hlavní myšlenka: rozpor peněz a citu na vesnici, vliv peněz na vztahy mezi lidmi, podřízení se silným společenským konvencím
  8. char. jazykové prostředky: moravské (slovácké) nářečí
  9. širší kontext, divadelní tvorba na konci 19. století: realistické drama, zachycování reality, skutečnosti, žádná idealizace, klasická divadelní hra + další dramata a autory

Bio - Ekologie 02

  • VALENCE
    • základem organismu je buňka, kt. vznikla z molekul, z několika buněk se vytvoří jedinec, více jedinců je společnost, více spol. je ekosystém
    • prostředí je bud v minimu, maximu nebo optimu
    • Liebigův zákon minima = faktor prostředí kt. je v minimu život organismus omezuje
      • (maximum je např. vysoká nadmořská výška, nebo hodně slunce, ..)
    • Působení prostředí na organismus
      • abiotické faktory: světlo, teplo, voda, vzduch, půda, minerální složky
      • biotické faktory: produkty organismů(odpady z těl) a pod
      • podmínky nikdy nejsou stejné, organismus se musí adaptovat
    • Ekologická valence = rozmezí podmínek prostřední v níž organismus může exist.
      • (jinými slovy rozmezí podmínek za kterých můžeme žít, rozmezí vymezeno hranicemi kterými jsou minimum, optimum, maximum)
        • minimum = nejnižší podmínky za kt. mohu přežít
        • maximum = nejvyšší mez při kt. ještě mohu žít
        • optimum = nejlepší podmínky při kt. může organismus žít
    • ekologická valence vymezuje toleranci organismů:
      • 1. druhy s úzkou ekol. valencí neboli stenoekní = druhy s malou tolerancí (tropické rostliny, řasy na ledovcích, pstruzi, raci, lišejníky )
        • tyto druhy slouží jako bioindikátory (pstruzi ve vodárnách)
      • 2. druhy s širokou ekologickou valencí - euryekní či euryvalentní = snášejí kolísání faktorů, např. druhy žijící v širokém teplotním rozmezí (kopřiva,pampeliška)
        • jsou adaptabilní
        • adaptací na různé podmínky vznikají různé ekotypy např. smrku stepilého – adaptoval se jak na Šumavě tak v Krkonoších.
      • limitující faktor - složka kt. v urč. prostřední může nejsnadněji vybočit z ekol.valence.
        • = kyslík ve vodě, voda na povrchu.
      • žádný s faktorů by neměl překročit hranici ekologické valence čili liebigův zákon, jinak by došlo k úhynu

  • Areál
    • = územní areál, soubor stanovišť druhů na zemi
    • kde žije, kde se rozmnožuje
    • důležitá velikost areálu
    • kosmopolitní org. = rozšířené široce org. (potkan, pampeliška)
      • makro, mezo, mikro areály
    • existují tropické areály (bahník – dvojdyšná ryba) → studie
    • endemické areály (kiwi – NZ)
    • synantropní organismy = doprovázejí člověka (org.) a jeho sídla (myš domácí)
      • a) původní a.
      • b) druhotní a. = zavlečení živočicha, často škodí
      • A) souvislé
      • B) nesouvislé
    • prostor ke křížení
    • areálové mapy
    • RELIKT = zbytek druhu na určitém území (ostružiník moruška v Krkonoších glaciální relikt)

  • ABIOTICKÉ podmínky života = neživé přírody
    • ovlivňují život organismu
    • soubor abiotických podmínek = biotop
      • a) klimatické podmínky – světlo, teplo, srážky,...
      • b) edafické podmínky – půdní podmínky (vlhkost, pH)
      • c) topografické podmínky – geografická poloha, nadmořská výška, reliéfy
    • reliéf = zajímá se o něj geografie – (makroklima – velké území, mikroklima)
    • půdní prostředí, les, skály
  • A) Sluneční záření → světlo
    • = hlavní zdroj energie, světla, tepla
    • dopadá sluneční záření o určité vlnové délce
    • UV záření → 90 % zachytí ozonová vrstva

středa 6. dubna 2011

Čj - MO 11

Čj - MO 11

Čj - MO 10

Čj - MO 10

pondělí 4. dubna 2011

Che - Analytická chemie 01

Osnova:
1. Klasické metody: gravimetrie a titrace
2. Instrumentální metody: optické: spektrální a nespektrální
3. Bohrův model atomu
4. Emisní atomová spektrometrie
5. Rentgenová fluorescenční spektrometrie
6. Absorpční infračervená spektrometrie
7. Chromatografické metody: vzestupná papírová chromatografie a plynová chromatografie
8. Hmotnostní spektrometrie

1. Klasické metody: gravimetrie a titrace
Analytická chemie je jedním z oborů chemie, který se zabývá zkoumáním chemického složení vzorků látek a směsí.
Dělí se na dva podobory: kvalitativní a kvantitativní.
Kvalitativní se zabývá tím, co přesně látky obsahují nezávisle na jejich množství.
Kvantitativní se zabývá množstvím jednotlivých látek ve zkoumaných vzorcích.
Metody kvalitativní analytické chemie jsou klasické a instrumentální. Metody klasické analytické chemie jso založeny na chemické reakci. Metody instrumentální analytické chemie jsou založeny na fyzikálních vlastnostech.
Mezi klasické metody kvantitativní analýzy patří především gravimetrie a titrace.
Gravimetrie neboli vážková analýza je kvantitativní analytická metoda, která využívá shluku sraženin. Vyrobíme sraženinu v daném vzorku, kterou zfiltrujeme a promyjeme, dále usušíme a nakonec zvážíme.
Příklady sraženin: Fe (OH)3, CaCO3, BaSO4, HgS, AgOH
Titrace neboli odměrná analýza je kvantitativní analytická metoda, která využívá chemické reakce k tomu, abychom zjistili obsah látky ve vzorku. Měří objem titračního činidla, které se spotřebuje, do tak zvaného bodu ekvivalence.
Bod ekvivalence nastává tehdy, když se titrační činidlo a daná složka v objemu rovnají. Určuje se pomoc indikátoru.

2. Instrumentální metody: optické: spektrální a nespektrální
Instrumentální metody jsou základem měření fyzických vlastností, u optických metod je to interakce vzorku s elektromagnetickým vlněním (světlo).
Optické metody jsou spektrální a nespektrální. Spektrální měří výměnu energie. Nespektrální měří rozptyl či odraz, neměří výměnu energie mezi vzorkem a zářením.
Spektrální metody jsou takové, u kterých získáme jako výsledek spektrum. Spektrum je závislost intenzity na vlnové délce. Intenzita představuje množství záření, které bylo emitováno.
Druhy elektromagnetických záření:
rádiové vlnění (30 km – 30 milimetrůmetrů) = wi-fi, rádo
infračervené záření (0,3 nm – 760 nm) = zahřátá tělesa
světlo (760 nm – 390 nm)
ultrafialové záření (400 nm – 10 nm) = neviditelné, škodlivé
rentgenové záření (10 nm – 1 pm) = tvrdé a měkké
záření gama (menší než 300 pm) = zdroj radioaktivity

3. Bohrův model atomu
Bohrův model atomu vychází z planetárního modelu, pokouší se však na chování elektronů v elektronovém obalu aplikovat výsledky kvantové mechaniky. Má kladné jádro, kolem něj elektrony v kruhových cestách. Se vzdáleností od jádra se zhušťují, je mezi nimi nižší energetický rozdíl.
Pokud se elektron pohybuje po dané dráze, má přesně určenou energii. Aby mohl elektron přejít z jedné dráhy do druhé je třeba dodat mu energii, která se musí rovnat energetickému rozdílu daných drah.

Poznámka:
Z chemického hlediska jsou důležité ty oblasti elektromagnetického spektra, které nějakým způsobem souvisejí s chemickým uspořádáním hmoty, nebo se dají jinak prakticky využít. Důležité jsou především vlnové délky, které odpovídají přechodům mezi různými stavy elektronového obalu atomu, změnám ve vibracích chemických vazeb, rotačním stavům molekul. Další kategorií jsou metody nukleární magnetické rezonance, které využívají přímo vlastností jader atomů. Obecně platí, že použít mohu pouze takové záření, které s analyzovanou hmotou dostatečně interaguje, nebo které v ní dokáže vznikat. S ohledem na vlastnosti hmoty jsou nejdůležitější viditelná, infračervená a mikrovlnná oblast.

4. Emisní atomová spektrometrie
Jsou to metody založené na měření emisních spekter, což je závislost intenzity záření na vlnové délce u atomů uvedených do tzv. excitovaného (nabuzeného) stavu. Tato metoda nám pomáhá zjistit kolik vzorku je i jaké vzorky tam jsou. Používá se v metalurgii a potravinářství.
Tyto systémy mají tři části:
1. Systém na excitaci analyzovaného vzorku. Mohou to být např. dvě grafitové elektrody, na jedné z nich je důlek na vzorek a mezi nimi se pustí elektrický výboj. Další možností je např. laserový výboj. Je potřeba vzorek rozžhavit na plasmu.
2. Získané záření je potřeba rozložit na jednotlivé vlnové délky pomocí hranolu nebo mřížky.
3. Zachycení záření. Emisní spektrum se v minulosti získávalo pomocí fotografických desek. V současnosti se používají, elektronické snímače podobné těm v digitálních fotoaparátech. Z přítomnosti nebo nepřítomnosti záření, konkrétních vlnových délek, lze zjistit přítomnost respektive nepřítomnost jednotlivých prvků. Ke změření koncentrace jednotlivých prvků, se využívá měření intenzity záření konkrétní vlnové délky. Ke kalibraci (vzor k porovnávání) přístroje se použije několik měření se vzorky se známou koncentrací.

5. Rentgenová fluorescenční spektrometrie
Základem je rtuťová rentgenka složená z katody a anody. Katoda vysílá elektrony, které jsou mezi katodou a anodou urychlovány.
Na anodě se prudce zabrzdí, ztratí energii, což je vzniklé rentgenové záření. Rentgenové záření vyráží elektrony z atomů. Musíme dodat energii, která se alespoň vyrovná vazebné energii elektron-jádro.
Vzniká díra po vyraženém elektronu, díra se okamžitě zaplní elektrony z vyšších vrstev. Dochází k emisi záření. S rostoucím protonovým číslem, roste energie potřebná k vyražení elektronu.
Stejně jako u předchozí metody se dá dobře zjistit typ a koncentrace nějakých atomů. Hlavní výhodou je, že ji lze použít a přitom téměř nepoškodit vzorek.

6. Absorpční infračervená spektrometrie
Infračervené záření souvisí s různými pohybovými, rotačními a vibračními stavy molekul a jejich částí. Analýzou infračervených spekter, lze proto získat informace o chemických vazbách, o různých charakteristických skupinách a podobných vlastnostech molekul. Principem je absorpce, tedy měří se energie, kterou jsou schopné části molekul absorbovat. Vzhledem ke složitosti získaných spekter se analýza provádí s pomocí počítačů, spektra jsou na rozdíl od minulých metod spojitá, na některých frekvencí se v nich vyskytují tzv. „peaky“, které odpovídají charakteristickým skupinám.

Poznámka:
Stejně jako u emisních, musím rozdělit záření na různé frekvence a to buď do vzorku pouštět v danou chvíli jenom jednu, nebo za vzorkem záření rozdělit pomocí hranolu apod. Kromě těchto ukázkových metod existuje obrovská spousta dalších, využívají různé části elektromagnetického spektra a měří různé veličiny. Nejčastěji je to měření emise nebo absorpce záření, ale lze měřit i rozptyl, index lomu a další veličiny.

7. Chromatografické metody
Jsou to metody, které využívají, transportu látek, adsorpce, absorpce a difuze. U všech metod je základem postupu to, že zařízením protéká nějaké nosné medium, kapalina nebo plyn (tedy tekutina), a to s sebou unáší částice vzorku. Různé částice putují zařízením různou rychlostí, z jejich rychlosti lze určit jejich typ.
a) Vzestupná papírová chromatografie
Spíše než analytická metoda, je to ukázka těchto metod (demonstrace). Proužek papíru se jedním koncem ponoří do rozpouštědla, těsně nad hladinu se nanese kapka vzorku. Jak se rozpouštědlo nacucává do papíru a teče skrz něj. Jeho proud s sebou unáší různé části vzorku různou rychlostí. Z rychlosti jejich proudění v porovnání se známými látkami lze odhadnout, co ve vzorku je nebo není.
b) Plynová chromatografie
Typické zařízení lze rozdělit na tři části:
1. část: Systém pro změnu vzorku na plyn a jeho dávkování do zařízení.
Zařízením nejprve protéká čistý nosný plyn např. dusík nebo helium. V systému nastaveném na nějakou teplotu se vzorek vypaří, určité množství se nadávkuje do zařízení a za ním dál nepřetržitě proudí nosné plyny. Obecně se volí takový hnací plyn, který chemicky nereaguje se vzorkem.
2. část: Kolona.
Typicky se jedná o několik metrů dlouhou trubičku s nějakou porézní výplní (např. granula). Porézní výplň slouží ke zpomalení unášení vzroků.Uvnitř kolony dochází k absorpci a opětovnému uvolňování částic vzorku, u různých složek vzorků to probíhá různě, putují proto kolonou různou rychlostí. Na výstupu z kolony sice neprochází daná látka najednou všechna, ale projde například v rozmezí dvou nebo tří sekund. Při celkové délce měření třeba 3 min, tak lze rozlišit několik desítek různých složek.
3. část: Detekce.
Většinou se používají poměrně jednoduché detektory, které nedokážou rozpoznat povahu nějaké látky, měří pouze změnu ve vlastnostech okolo proudící směsi. Používá se například měření tepelné kapacity plynu pomocí nějakého rozžhaveného senzoru, měření elektrické vodivosti ionizovaného plynu, měření absorpce vhodné vlnové délky apod. Z doby, kdy se nějaký vzorek objeví lze usuzovat na jeho typ, z intenzity odezvy ze senzoru lze určovat jeho množství. Intenzitu signálu ovlivňuje velká řada faktorů, pro každou měřenou látku se proto zařízení musí kalibrovat.

8. Hmotnostní spektrometrie
Základem těchto metod je převedení vzorku na ionty. Většinou se zároveň rozpadá vzorek na menší části a analýzou pohybu těchto částic v elektromagnetickém poli se určuje jejich hmotnost a následně složení a struktura celé molekuly. Postup se běžně zařazuje za nějakou chromatografickou metodu, takže z celého vzorku vždy měříme jen jednu část.
Technická provedení těchto zařízeních jsou různá. Základem je tvorba elektricky nabitých částic ze vzorku a jejich urychlení v elektrostatickém poli. Čím větší je potenciální rozdíl, tím větší je rychlost částic. Poté se měří změna dráhy těchto částic v elektromagnetickém poli. Prakticky v celém zařízení je nutné udržovat vakuum, aby se letící kousky vzorku nebrzdili s molekulami vzduchu.

Shrnutí:
1. Klasické metody: gravimetrie a titrace
Využívají chemických reakcí. Gravimetrie je vážková analýza, využívá vzniku sraženin. Titrace je odměrná analýza, měří objem titračního činidla. Jsou to kvantitativní metody (kolik?).
2. Instrumentální metody: optické: spektrální a nespektrální
Využívají fyzikálních vlastností. Spektrální měří výměnu energie. Nespektrální rozptyl, odraz, absorpci. Spektrum je závislost intenzity na vlnové délce. Intenzita je množství emitovaného záření.
3. Bohrův model atomu
Pro přesun elektronu se energie musí rovnat energetickému rozdílu drah.
4. Emisní atomová spektrometrie
Měří emisní spektra, tedy závislost na vlnové délce excitovaných atomů. Má tři části. První je systém na excitaci vzorku. Skládá se ze dvou elektrod nebo laserového výboje. Druhá část je rozložení na vlnové délky hranolem nebo mřížkou. Třetí část je zachycení záření podobným principem jako v digitálních fotoaparátech.
5. Rentgenová fluorescenční spektrometrie
Základem je rtuťová rentgenka složená z katody a anody. Katoda vysílá elektrony, mezi katodou a anodou se urychlují, na anodě ztratí energii a vznikne rentgenové záření. To vyráží elektrony z atomů a vznikne díra. Tu zaplní elektrony z vyšších vrstev a dojde k emisi záření. Výhodu je nepoškození vzorku.
6. Absorpční infračervená spektrometrie
Souvisí s pohybovými stavy molekul. Vyhodnocují počítače. Měří se emise, absorpce, rozptyl, index lomu.
7. Chromatografické metody: vzestupná papírová chromatografie a plynová chromatografie
Využívá transport, adsorpci, absorpci, difuzi. Princip spočívá v tom, že zařízením protéká nosné médium (tekutina) a to ss sebou unáší částice vzorků. Princip papírové vzestupné metody spočívá v rychlosti proudění částic. Plynová chromatografie má tři části. Za prvé odpaření vzorku, který je potom unášen nosnými plyny. Za druhé kolonu, což je dlouhá trubička s porézní výplní. Dochází zde k absorpci a látky putují různou rychlostí. Třetí je detekce, tedy detektory měřící pouze vlastnosti okolo proudící směsi.
8. Hmotnostní spektrometrie
Základem je převedení vzorku na ionty. Vzorek se rozpadá na menší části a analýzou pohybu těchto částic v elektromagnetickém poli se určuje jejich hmotnost a následně složení a struktura celé molekuly. Probíhá po chromatografické metodě, takže měříme jen jednu část.
Základem je tvorba elektricky nabitých částic ze vzorku a jejich urychlení v elektrostatickém poli. Poté se měří změna dráhy těchto částic v elektromagnetickém poli. Je nutné vakuum.

Příklady:

Příklad: Při titraci H2SO4 byla spotřeba odměrného roztoku hydroxidu sodného 24,22 cm3 (ml). Koncentrace hydroxidu sodného byla 0,1022 molů za litr. Vypočítejte hmotnost H2SO4.
2NaOH + H2SO4 → Na2SO4 + 2H2O
n (NaOH) = 2 n (H2SO4) … dva ku jedné
c = n/V
V (NaOH) krát c (NaOH) = 2n (H2SO4)
n (NaOH) = 0,0025 mol
n (H2SO4) = 0,00125 mol … z n získat m pomocí M
M (H2SO4) = 98 g/mol
m (H2SO4) = n krát M = 0,1225 mol … výsledek

Příklad: Z navážky zinečnaté soli byl vysrážen fosforečnan zinečnatoamonný ZnNH4PO4, který byl žíháním převeden na difosforečnan zinečnatý Zn2P2O7 o hmotnosti 256 miligramů.
H6P2O8 – H2O → H4P2O7 … kyselina difosforečná
Vypočítejte hmotnost zinku v původním vzorku:
Zn2+ → ZnNH4PO4 … z jednoho kationtu vznikne jeden mol
2ZnNH4PO4 (zahříváme) → Zn2P2O7 + 2NH3 + H2O
n (Zn2+) = n (ZnNH4PO4) … 1 ku 1
n (ZnNH4PO4) = 2n (Zn2P2O7)
M (ZnP2O7) = 304,7 g/mol
M (Zn) = 65,4 g/mol
n = m/M
převod jednotek z 256 miligramů na 0,256 gramů
n (Zn2P2O7) = 0,256/304,7 = 8,4 krát 10 na -4 mol
n (Zn2+) = 16,8 krát 10 na -4 mol
m (Zn2+) = 16,8 krát 10 na -4 krát 65,4 = 0,11 g … výsledek
Tento příklad je založen na principu gravimetrie.

Příklad: Pro stanovení iontů síranových, bylo odváženo 0,4 g vzorku, po rozpuštění ve vodě, byly síranové ionty vysráženy jako síran barnatý. BaSO4 váží 0,576 g po filtraci a vysušení. Jaké je hmotnostní procento síranových iontů ve vzorku?
SO4 → BaSO4
n (SO4) = n (BaSO4)
M (BaSO4) = 233,33 g/mol
n = m / M
n = 0,576/233,33=2,468 krát10 na mínus třetí
M (SO4)=96 g/mol
m (SO4)=2,468 . 10 na mínus třetí . 96 = 0,237 g
Hmotností procento je 59,25%

Bio - Ekologie 01

  • = (z řec. euko = sídlení, logie = věda)
  • = zabývá se vztahy mezi organismy a prostředním a vztahy mezi organismy v prostředí
  • = vztah živočichů k organickému i anorganickému prostředí
  • enviromentální výchova = vše co se vztahuje k přírodě
  • zakladatel = Ernst Haeckel (1866)
  • samostatný obor až ve 20. století → narušení přírody
  • rozdělení:
    • 1) podle skupiny organismů (bakterií, rostlin, živočichů)
      • podle systematických skupin → antropoekologie (člověk)
    • 2) podle úrovně ekologických vztahů
      • a) autekologie = ekologie jednotlivých druhů, studuje vztah jedince (druhu) k prostředí
      • b) demekologie = studuje vztahy mezi populacemi a prostředím
      • c) synekologie = vztahy na úrovni společenstev a ekosystémů
    • 3) rozdělení dle prostředí, kde organismy žijí:
      • ekologie vod
      • ekologie lesa
      • ekologie půdy
      • krajinná ekologie = zahrnuje předchozí tři druhy
  • Základní ekologické pojmy:
    • biotop = místo, které organismům (společenstvu) poskytuje podmínky pro život, je charakterizován geologickou polohou, klimatem, půdní a hydrologické faktory = neživé faktory (abiotické)
    • stanoviště (lokalita, naleziště) = topograficky vymezené místo výskytu, jedinec tam nemusí výt trvale
    • areál = prostor zeměpisného rozšíření druhu na zemi (tučňáci → Antarktida)
    • populace = soubor jedinců téhož druhu žijících na určitém území v určitém čase
    • biocenóza (společenstvo) = soubor jedinců různých druhů na určitém biotopu
    • fytocenóza = rostlinné společenstvo
    • zoocenóza = živočišné společenstvo
    • ekosystém = soubor organismů a jejich prostředí
    • ekologická nika = místo a funkční zařazení organismu v ekosystému (potravinová nika, prostorová nika)
    • biom = soubor podobných ekosystémů (deštný prales)
    • biosféra = soubor všech organismů na zemi
    • organismus = otevřená soustava, mezi prostředím a organismem probíhá výměna látek a energie
  • Základní znaky života:
    • 1) podobné chemické složení (org. a anorg. látky)
    • 2) buněčná organizace (dělení biomembránou)
    • 3) metabolismus (přeměny látek na energii)
    • 4) dráždivost (vnímání podnětů z vnějšího prostředí)
    • 5) rozmnožování
    • 6) dědičnost
    • 7) evoluce (přizpůsobení)
    • 8) schopnost autoregulace (zpětná vazba, usměrnění procesů)
      • viry většinu těchto vlastností nesplňují (mohou žít jen v buňce)

Fy - Na Zkoušení 2

3. kontrakce délek: pro měření délky pohybující se tyče je nutné současné určení poloh koncových bodů. Současnost je ale relativní pojem, proto i délka předmětu je relativní, závisí na volbě vztažné soustavy. Pohybující se tyč se pozorovateli v klidu jeví zkrácená.
(Pokud by raketa byla koule, jeví se nám jako elipsoid.
K … soustava, která je vůči nám v klidu → délka tyči se jeví zkrácená
K' … soustava, která se vůči nám pohybuje velkou rychlostí → se jeví v klidu
l = l0 pod odmocninou 1 - v na 2 / c na 2 konec odmocniny
l0 … klidová délka
l … délka pohybující se tyče

úterý 29. března 2011

Zsv - Pozitivismus, pragmatismus

  • POZITIVISMUS
    • = epistemologické a metodologické stanovisko, případně způsob myšlení, který se chce vyhnout spekulaci a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím
    • 30. léta 19. století, zejména v západní Evropě
    • navazuje na sensualismus a empirismus
    • vychází z Locka, Berkleyeho, Huma
    • je důležité znát minulost, abychom mohli předvídat budoucnost
    • člověk je schopen objektivního poznání, směřuje k absolutnímu poznání
    • neřadí se ani k materialismus ani idealismu → filozofie středu
    • odpor k metafyzice
    • založen na vědeckosti
  • Auguste Comte (1798-1857)
    • francouzský filozof, jeden ze zakladatelů sociologie
    • tajemník utopického socialisty Saint-Simona → názorově se rozcházeli
    • nenáviděl revoluci (1848)
    • podle něj nepřísluší dělnické třídě politická práva
    • provedl klasifikaci věd → přírodní vědy (M, Fy, Ch, Bio, astronomie) + sociologie
    • optimista, víra v lepší společnost
      • společnost směřuje k pokroku
    • altruista = principem našeho jednání musí být činy prospěšné pro druhé
    • popsal 3 stádia vývoje každé společnosti
      • 3 stupně poznání od pravěku po současnost:
        • 1. období = teologické – nadpřirozené bytosti (od pravěku po středověk)
        • 2. období = metafyzické – abstraktní pojmy (17. a 18. století)
        • 3. období = pozitivní poznání – vědecké
    • pravdivost je dána výlučnou prací s jednotlivými jasné prokazatelnými fakty
    • pojem pozitivní náboženství = soudržnost lidské společnosti musí být udržována vírou
    • inspiroval Herberta Spencera a Masaryka
  • John Stuart Mill
    • Angličan, syn ekonoma Jamese Milla
    • měl blízko k utopickým socialistům, utilitarista = hledání blaha
    • společnost bude svobodná jedině tehdy, jestliže práva budou mít všichni
    • požadoval volební, petiční, shromažďovací právo pro všechny
      • právo výběru povolání
    • člověk je nadřazen přírodě (v tom se shoduje s Fichtem)
    • odlišuje se od Rousseaua → člověk se nerodí ani dobrý ani zly, určuje to prostředí
    • člověk je ve své podstatě egoista
      • kdyby jím nebyl, dávno žijeme v socialismu
    • náboženství – jestliže vede ke zlepšení společnosti, je prospěšné, jinak jde proti rozumu

  • Herbert Spencer (1820-1903)
    • evolucionista, pozitivista, inženýr, malíř, sochař
    • věří v pozvolný vývoj člověka a světa
    • odmítá socialismus = vojenskou demokracii
    • etatismus = zásah státu do společnosti → odmítá jej
      • zásah státu pouze do bezpečnosti a spravedlnosti
      • odmítá povinnou školní docházku
    • „Člověk pracuje proto, aby žil, nežije aby pracoval.“

  • Český pozitivismus = 80. - 90. léta 19. století
    • T. G. Masaryk = eklektik = vybírá si z každé filozofie co se mu líbí
  • Novopozitivismus = období před druhou světovou válkou
    • Vídeňský kruh – škola = Rudolf Carnap
    • berlínská škola, varšavská škola
    • důraz na lingvistiku
    • Chicagská škola = sem se sjížděli Evropané utíkající před fašismem
  • PRAGMATISMUS
    • (z řec. pragma, věc, čin) je filosofický směr, který staví do popředí lidské jednání, praxi. Z ní každé myšlení vychází a k ní zase směřuje. Myšlenky se ověřují tím, zda jsou prospěšné, a pravdivá tvrzení jsou ta, která se osvědčila.
    • každá myšlenka má svůj praktický důsledek
    • vzniká v USA od 70. let 19. st – mír; v Evropě se nerozvijí (až jako existencialismus)
    • člověk svou prací přetváří svět podle své představy
    • navazuje na filosofii Schopenhauera, Nietzscheho (filosofie života) a Humea (empirik)
    • měl nalézt odpovědi na všechny otázky, sladit věci víry a vědy atd.
    • hlavním kritériem je prosěch
    • navazuje na sofisty (Protágoras)
    • Neexistuje absolutní ani objektivní pravda, jen subjektivní.
    • Základy pragmatismu = statě vytvořené pro širokou veřejnost Williama Jamese
  • Williama Jamese
    • (1842-1910), narodil se v bohaté rodině, studoval na Harvardu
    • americký lékař, psycholog, filosof, věřící
    • náboženství je prospěšné a užitečné
    • zabýval se osobností, klade důraz na vůli, smyslové poznání, aktivita člověka (neomezená svoboda)
    • uznává jevy jako telepatie, jasnovidectví
    • vůle a city mají u něj větší význam než rozum
    • založil meliorismus = snaha člověka stát se lepším, přispět společnosti
    • biologická evoluce člověka souvisí s duchovní stránkou
    • člověk velmi těžko získává důvěru k druhým
    • činy prospěšné pro ostatní – blíží se k altruismu = jednání sledující prospěch druhého
    • dílo: Úvod do religionistiky




  • John Dewey (1859-1952)
    • 2. pol 19. stol. - 1. pol. 20. stol.
    • Americký filozof, pedagog, psaycholog
    • věnoval se pedagogice
    • autorem činné školy = důraz na činnost žáka, učitel je v pozadí, je kladen důraz na praktický život žáka, má se soustředit na to, co ho baví
      • ovlivnil SSSR po válce

  • Český pragmatismus
  • Karel Čapek
    • dílo: Pragmatismus – filozofie praktického života
    • důraz na každodenní život
    • dějiny pragmatismu, rozvoj myšlenek
    • důraz na činy, nikoliv slova
    • článek: Proč nejsem komunistou → nekonkrétní činnost, pouze nerealizovatelné ideály
    • další díla: Obyčejný člověk, Krakatit, Továrna na absolutno

  • Masaryk a rukopisy
    • z pragmatického hlediska by rukopisy měly být pravé
    • negativní přístup Masaryk k rukopisům ukazuje, že pro něj je důležitější přednost morálního hlediska