Čj - Kánon: Zkrocení zlé ženy

Zkrocení zlé ženy

A) Literární teorie

• I.) Forma
  • 1. Obecná charakteristika díla
    • 1.1 Literární druh (lyrika, epika, drama)
      • DRAMA = příběh se vytváří pomocí dialogů a monologů
        • (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa; zásada 3 jednot)
        • (tragédie, komedie, hudební formy)
    • 1.1.1 Literární žánr
      • KOMEDIE = humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností
        • mívá dobrý konec
    • 1.2 Literární směr/sloh (obecně doba vzniku díla)
      • ANGLICKÁ RENESANCE (konec 16. století), alžbětinské drama
  • 2. Organizace jazykových prostředků
    • 2.1 Poezie
      • 2.1.1 Rytmus, verš, rým
        • BLANKVERS = 5stopý jambický verš
        • próza se mísí s rýmovaným veršem a blankversem
        • užití krátkých replik
        • metafory, ironie, opakování slov, expresivní výrazy
      • 2.1.2 Slovní zásoba
        • jazyková komika
    • 2.2 Próza
      • 2.2.1 Stylistická charakteristika textu
        • monology, dialogy
• II.) Obsah
  • 3. Tématická výstavba (téma)
    • 3.3 Drama
      • 3.3.1 Text
        • 3.3.1.1 Postavy
          • BIANCA= dcera kupce Baptisty, typická kurtoazní, romanticky zamilovaná a zasněná dívka, uchází se o ni tři nápadníci, kterým imponuje, že je křehkou dívkou, která potřebuje jejich ochranu
          • KATEŘINA = naprostý opak své sestry Bianky, je neústupná, bez něžnosti, proti konvencím a je na ní možné vidět, že Shakespeare dával ve svých dílech značný prostor ženám, protože jejich citovost a popudlivost mu naprosto doplňovala citově chladné postavy žen, Kateřina touží po skutečné lásce a ne jenom po milostném vzdychání
          • PETRUCCIO= se umí chovat jako skutečný hulvát a nedbat zvyků tehdy ještě doznívajícího středověku, ačkoliv je poznat, že ženy pro něj nejsou pouhým prožitkem a potěšením, své chování nijak neskrývá, naopak je dáváno okatě najevo jeho hádkami s Kateřinou
          • LUCENTIO = syn bohatého pisanského šlechtice Vincenzia, při příjezdu do Padovy se zamiluje do Bianky
          • GREMIO = další nápadník Bianky, který posléze uvidí, že oproti Lucentiovi nemá šanci a vzdává se její ruky
        • 3.3.1.2 Děj a kompozice
          • předehra o 2 scénách, 5 dějství
          • V Padově žije bohatý kupec Baptista Minola, který má dvě krásné dcery, Biancu a Kateřinu. Bianca je hodná, cudná a chytrá, ale Kateřina je láteřivá semetrika, které se každý obává. Protože je Kateřina starší, Baptista se rozhodne nejdříve provdat ji a pak teprve Biancu. Jinak by mu Kateřina zůstala „na ocet“ a hlavně doma. Bianca má více nápadníků (Gremio, Hortensio a Lucenzio), ale o Kateřinu nikdo nestojí, než se ve městě objeví veronský šlechtic Petruccio. Rozhodne se si Kateřinu vzít za ženu a učinit z ní pokornou choť, ač se to se ostatním jeví jako neuskutečnitelné. Jelikož už je starší dcera Kateřina provdána, může si Bianca vybrat ženicha a tak se provdá za Lucentia. Petruccio udělá Kateřině ze života peklo, aby si uvědomila, že překračuje konvence a Kateřina pochopí, že se musí zklidnit; nyní přichází vrchol příběhu v podobě sázky, kdy se Petruccio vsadí s Lucenziem a Hortensiem, kdo z nich má poslušnější ženu. Každý z nich po sluhovi vzkáže své ženě, že má přijít k němu. Jediná, která dojde, bude Kateřina a Baptista a ostatní vidí že Petruchio Kateřinu zkrotil. Petruccio dostane 20 000 zlatých od Baptisty za to, že z Katky udělal hodnou ženu a samozřejmě vyhrává sázku s Lucenziem a Hortensiem.
        • 3.3.1.3 Prostor
          • italský Padov
        • 3.3.1.4 Čas
          • 16. století
      • 3.3.2 Inscenace
        • nejnovější inscenace u nás například v Národním divadle (2011), má špatné hodnocení kritiků
  • 4. Význam sdělení (hlavní myšlenka)
    • větší rovnost mužů a žen v renesanci, vymanění se ze středověkých norem
    • postoj společnosti k ženám a postoj žen k mužům
    • co je zdání a co skutečnost

B) Literární historie (zařazení do literárněhistorického kontextu)

• 1. Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla)
  • 1.1 Politická situace
    • anglická renesance (16. a 17. stol.) - vláda Jindřicha VIII. až Alžběty I.
  • 1.2 Základní principy fungování společnosti v dané době (každodenní život)
    • náboženská nesvoboda, třídní rozdělení společnosti, pomalá expanze do Ameriky
  • 1.3 Kontext dalších druhů umění (malířství, hudba, architektura)
    • malíř: Hans Holbein, skladatel: Thomas Tallis
  • 1.4 Kontext literárního vývoje (co se dělo v literatuře), Literární směr/sloh
    • RENESANCE A HUMANISMUS
      • 14. - 16. stoletím , počátky v Itálii, později rozšíření do Francie a zbytku Evropy
      • kritika církve → zájem se od Boha přesunuje k člověku = antropocentrismus
      • umění pro novou společenskou vrstvu → bohaté měšťany, obchodníky, mecenáše
      • vědecké objevy, objevné plavby (Amerika) popřely do té doby neotřesitelná dogmata církve (M. Koperník, G. Galilei, G. Bruno) → posílení důvěry ve vědu a lidský rozum
      • inspirace antickou kulturou, např. nápodoby řeckých sloupů a štítů u kostelů
      • humanismus = „životní program“, soubor základních renesančních myšlenek, např. rovnost lidí před Bohem, racionalita, individualita
      • „ad fontes“ („k pramenům“) – zkoumání starých rukopisů, objevování zapomenutých děl
      • Španělsko – rytířské romány, pikareskní román – dobrodružný román, hrdina je šibal → satira
      • Anglie – alžbětinské drama – vrcholné období anglického divadla; přelom 16. a 17. století
• 2. Autor (jak historie ovlivnila autorovu tvorbu)
  • 2.1 Život autora + vlivy na dané dílo
    • narodil se ve Stratfordu nad Avonou, vzdělával se na latinské kšole, v 18 se oženil, v Londýně se poté věnoval divadlu, spolumajitel divadla Globe Theatre
  • 2.2 Život autora + vliv na jeho tvorbu
  • 2.3 Další autorova tvorba
    • celkem 38 her, téměř 200 sonet
    • komedie: Dva šlechtici veronští, Dva vznešení příbuzní, Kupec benátský, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské
    • historické hry: Richard III., Jindřich IV., V., VI., VII.
    • tragédie: Antonius a Kleopatra, Hamlet, Julius Caesar , Král Lear, Macbeth, Othello, Romeo a Julie
• 3. Inspirace daným literárním dílem
  • 3.1 Zfilmování, dramatizace (…)
    • 1967 – The taming of the shrew, režie: Zefirelli, hrají: E. Taylor, Richard Burton
  • 3.2 Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury
    • dílem Shakespeara se už 400 let inspirují spisovatelé, především však autoři prózy

C) Literární kritika

• 1. Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny
  • první emancipace žen
• 2. Kritika (chápaní, hodnocení) díla a její proměny
  • zpočátku působila dílo poněkud kontroverzně, „nekřesťansky“
  • dnes se tato hra upravuje, neboť některé věci by dnešními publiku již nepřipadaly vtipné (například když manžel nechá manželku hladovět a odpírá jí spánek)
• 3. Posouzení aktuálnosti tématu a zpracování daného literárního díla
  • nadčasové

D) Srovnávání

• 1. Srovnání díla s vybraným dílem z formálního či tématického hlediska
  • jeho tragédie a historické hry jsou umělecky vypracovanější, zejména postavy

Čj - Kánon: Odyssea

Odyssea

A) Literární teorie

• I.) Forma
  • 1. Obecná charakteristika díla
    • 1.1 Literární druh
      • EPIKA = má děj, příběh, časové a příčinné souvislosti
    • 1.1.1 Literární žánr
      • HRDINSKÝ EPOS = rozsáhlá veršovaná skladba s bohatým dějem
    • 1.2 Literární směr/sloh (obecně doba vzniku díla)
      • ANTICKÁ LITERATURA
  • 2. Organizace jazykových prostředků
    • 2.1 Poezie
      • 2.1.1 Rytmus, verš, rým
        • DAKTYLSKÝ HEXAMETR = skládá se z 6 stop
        • 12 111 VERŠŮ rozdělených do 24 zpěvů
      • 2.1.2 Slovní zásoba
        • výrazné fráze a EPITETY CONSTANS = básnický přívlastek připisující běžnou vlastnost substantiva
        • při pojmenování postav užity OPISY
        • PŘÍMÉ ŘEČI
• II.) Obsah
  • 3. Tématická výstavba (téma)
    • 3.2 Epika
      • 3.2.1 Vypravěč
        • HOMÉR, nebo jiný možný autor z „homérovy školy“, bard
      • 3.2.2 Děj a kompozice
        • text lze rozdělit na 2 části, z nichž každou tvoří 12 zpěvů (část bloudění a část návratu)
        • počet zpěvů je stejný jako u Ilias (24), 12 111 veršů ve formě hexametru
        • děj tvořen 2 liniemi:
          • 1) v centru stojí Odysseův syn Telemachos, jenž se na radu Athény vydal hledat svého otce
          • 2) Odysseaova dobrodružství
            • obě se spojují v 15. zpěvu
          • PODROBNÝ DĚJ
        • 1.–4. zpěv: Sněm bohů na Olympu chce usnadnit návrat domů Odysseovi, kterého už sedmým rokem zadržuje nymfa Kalypsó na svém ostrově Ógygii. Posel bohů Hermes je poslán nymfu přimět, aby Odyssea propustila. Bohyně Pallas Athéna se mezitím snesla na Odysseův domovský ostrov Ithaku, kde je jeho žena Pénelopa tísněna nápadníky žádajícími, aby si jednoho z nich vzala. V podobě Odysseova přítele Mentóra podnítila Athéna Odysseova syna Télemacha, aby se vydal hledat svého ztraceného otce, nejprve do Pylu ke králi Nestorovi, potom do Sparty ke králi Meneláovi.
        • 5.–8. zpěv: Na vlastnoručně zbudovaném voru opustil Odysseus Ógygii. Jeho nepřítel, bůh moří Poseidón, vyvolal bouři a vor zničil. Odysseus se z posledních sil zachránil na ostrově Scherii, vlasti Fajáků, kde je na pobřeží laskavě přijat královou dcerou Nausikáou.
        • 9.–12. zpěv: Ústřední část eposu. Odysseus je hostem na dvoře krále Fajáků Alkinóa a vypráví o svém bloudění po moři po odjezdu od Tróje: Nejprve připlul k městu Ismaru v zemi Kikonů, které vypálil, Kikonové v odvetě zabili mnoho Odysseových druhů. Potom byly jejich lodě zahnány k Lótofágům, pojídačům lotosu – někteří Odysseovi druhové snědli lotos a chtěli navždy zůstat u Lótofágů, takže je Odysseus musel dovléct do lodi násilím. Pak připlul k zemi Kyklópů a jedním z nich byl s druhy uvězněn v jeskyni, Kyklóp Odysseovy druhy postupně požíral, s pozůstalými Odysseus Kyklópa oslepil a uprchl. Poté přistál u Aiola, který je vypravil na cestu domů a dal jim zavázaný měch naplněný větry; když však už byli na dohled Ithaky, Odysseovi druhové měch rozvázali a větry je zanesly zpět na moře. Po další plavbě doplul Odysseus k Laistrýgonům, lidožravým obrům, kteří zničili jedenáct Odysseových lodí a jejich posádky snědli, jen Odysseus se svou jednou lodí se zachránil. S touto poslední lodí dospěl Odysseus k ostrovu Aiaia, kde přebývala kouzelnice Kirké – ta proměnila několik Odysseových druhů ve vepře, Odysseus se však s pomocí boha Herma tomuto údělu vyhnul. Kirké se do něj zamilovala a rok zdržovala u sebe, než ho propustila a poslala do podsvětí zeptat se slepého věštce Teiresia na další cestu. V podsvětí Teiresiás Odysseovi předpověděl, že dopluje na ostrov Thrínakii, kde se budou pást Héliova stáda, chce-li se však vrátit na Ithaku, nesmí žádné zvíře ze stáda zabít. Potom se na Ithace musí utkat s Penelopinými nápadníky a nakonec si bude muset usmířit Poseidóna obětí. Kromě toho se Odysseus v podsvětí setkal i se svou matkou a s dalšími ženami, matkami a družkami slavných hrdinů, a nakonec s dušemi hrdinů, kteří zemřeli po návratu z Tróje: s Agamemnónem, Achileem a Aiantem. Viděl také Mínóa, dříve krétského krále, soudce v podsvětí a různé duše trápené navždy za nějaký přečin, například Tantala a Sísyfa, promluvil také s Héraklem a pak z podsvětí utekl. Poté se Odysseus vrátil zpět na ostrov Aiaiu, kde ho Kirké varovala před nástrahami další cesty – Sirénami, mořskými obludami Skyllou a Charybdou a stejně jako Teiresiás před zabíjením Héliova skotu na ostrově Thrinakii. Od Kirké připluli k ostrovu Sirén, Odysseus zacpal druhům uši voskem a sám se nechal přivázat ke stěžni a tak unikli jejich vábnému zpěvu. Propluli mezi Skyllou a Charybdou, které uchvátily několik námořníků a poté Odysseova loď dospěla k ostrovu, kde se pásla stáda boha Hélia. Hladoví Odysseovi druhové několik kusů dobytka zabili a snědli, Zeus jim pak na odjezdu roztříštil loď, všichni námořníci zahynuli, jen Odysseus se zachránil a vítr ho na trámu z lodi zahnal podél Charybdy na ostrov nymfy Kalypsó, Ógygii.
        • 13.–16. zpěv: Odysseus se s pomocí Fajáků vrátil na rodnou Ithaku, kde mu bohyně Athéna dala podobu starého žebráka, odebral se pak na salaš k věrnému pastýři Eumaiovi, vydával se za cizince a budil v pastýři naději, že se Odysseus brzy vrátí, v Eumaiově chýši se také setkal s Telemachem, který se vrátil ze Sparty.
        • 7.–20. zpěv: Odysseus se dal poznat Telemachem a spolu se dohodli na porážce nápadníků. Po dvaceti letech se Odysseus v podobě žebráka vrátil do svého domu, kde jej poznal pouze jeho starý pes Argos a stará služka Eurykleia. Odysseus se připravuje na zápas se ženichy, od kterých zažil jen urážky, takže se ho jako hosta musela ujmout sama Penelopé, jeho manželka.
        • 21.–22. zpěv: Penelopé přinesla Odysseův luk a prohlásila, že se vdá za toho, komu se podaří luk napnout a prostřelit jím ucha dvanácti seker za sebou. Nikomu z nápadníků se to nepovedlo, Odysseus se však také přihlásil a ucha seker prostřelil. Poté se Odysseus dal poznat a s pomocí Eumaia a Telemacha postřílel všechny nápadníky.
        • 23.–24. zpěv: Odysseus se dal poznat i Penelopé, ta si však nebyla jistá, zda před ní opravdu stojí její ztracený manžel. Aby jej vyzkoušela, přikázala vynést z ložnice jejich společné lůžko, které neznal nikdo než oni dva, a ustlat jej. Odysseus se však podivil, neboť jejich lůžko, které kdysi sám udělal z kmene vrostlého do podlahy, nebylo možné z ložnice vynést. Penelopu tato zkouška přesvědčila a Odyssea přivítala jako svého muže. Závěrem Odysseus navštívil svého otce Láerta a usmířil se s příbuznými zabitých nápadníků.
      • 3.2.3 Postavy
        • Odysseus, Telemachos, Penelopé
      • 3.2.4 Čas
        • časově zahrnuje 41 DNŮ (od Telemachova odjezdu po návrat Odyssea na trůn), zbylých 10 let bloudění je shrnuto v retrospektivním vyprávění ve zpěvech 9 až 12 (Kyklop Polyfém, Kirke, sestup do podsvětí atd.)
      • 3.2.5 Prostor
        • starověké Řecko, přilehlé vody, západní Malá Asie
  • 4. Význam sdělení (hlavní myšlenka)
    • navazuje na Ilias, opěvování hrdinských dobrodružství, interakce lidí s bohy

B) Literární historie (zařazení do literárněhistorického kontextu)

• 1. Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla)
  • 1.1 Politická situace
    • Řecko se skládalo z nejednotných kmenů. Historie tohoto temného období je nám známa právě od Homéra.
  • 1.2 Základní principy fungování společnosti v dané době (každodenní život)
    • řecké otrokářství, městské státy polis, rozvoj písma a mytologie
  • 1.3 Kontext dalších druhů umění (malířství, hudba, architektura)
    • dórský řád architektury, polyteismus, kalogathie = soulad duševních a těl. sil
  • 1.4 Kontext literárního vývoje (co se dělo v literatuře), Literární směr/sloh
    • Archaické období (8. - 6. století), Homér: Ilias, Hésiodos: Práce a dny, Sapfó: Písně
• 2. Autor (jak historie ovlivnila autorovu tvorbu)
  • 2.1 Život autora + vlivy na dané dílo
    • mohl to být potulný slepý zpěvák, využíval tradice ústní epiky
  • 2.2 Život autora + vliv na jeho tvorbu
  • 2.3 Další autorova tvorba
    • Ilias (z řeckého Ilión = Trója) vypráví o posledních 51 dnech trojské války
    • Homérské hymny
    • Válka žab s myší
• 3. Inspirace daným literárním dílem
  • 3.1 Zfilmování, dramatizace (…)
    • mnohokrát zfilmováno, téma oper a divadelních představení
  • 3.2 Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury
    • Vergilius: Aeneis, Dante: Peklo, Joyce: Odysseus

C) Literární kritika

• 1. Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny
  • ústní šíření, oblíbené ve všech vrstvách společnosti
• 2. Kritika (chápaní, hodnocení) díla a její proměny
• 3. Posouzení aktuálnosti tématu a zpracování daného literárního díla
  • nadčasové vypracování postav a mezilidských interakcí

D) Srovnávání

• 1. Srovnání díla s vybraným dílem z formálního či tématického hlediska
  • oproti Ilias má komplikovanější děj, je dynamičtější, zábavnější, obsahuje více dialogů
  • v obou eposech jsou bohové zlidštěni, člověk je jim podřízen

Čj - Šablona k charakteristice neuměleckého textu

• 1. Slohotvorní činitelé
  • 1.1 Objektivní slohotvorní činitelé
    • (funkce projevu, prostředí a situace, kontakt s adresátem v projevu, psanost/mluvenost, připravenost/ne, oficiálnost/ne, formálnost/ne, dialogičnost/monologičnost)
  • 1.2 Subjektivní slohotvorní činitelé
    • (věk, životní zkušenosti, jazykové znalosti, povahové a osobnostní vlastnosti jedince, vztah autora k obsahu projevu)
• 2. Charakteristika funkce textu (záměr autora textu)
  • 2.1 Funkce sdělná (dorozumívací, běžně dorozumívací)
    • (získávací funkce, odborně sdělná, estetická)
• 3. Funkční styl (zařazení a charakteristika)
  • (prostěsdělovací, odborný, administrativní, publicistický, řečnický, umělecký)
• 4. Slohový postup
  • (informační, popisný, vyprávěcí, výkladový, úvahový)
• 5. Slohový útvar (zařazení a charakteristika)
• 6. Charakteristika jazykových prostředků
  • (spisovný jazyk, nespisovné útvary)

Čj - Šablona k charakteristice uměleckého textu

A) Literární teorie

• I.) Forma
  • 1. Obecná charakteristika díla
    • 1.1 Literární druh (lyrika, epika, drama)
    • 1.1.1 Literární žánr
    • 1.2 Literární směr/sloh (obecně doba vzniku díla)
  • 2. Organizace jazykových prostředků
    • 2.1 Poezie
      • 2.1.1 Rytmus, verš, rým
      • 2.1.2 Slovní zásoba
    • 2.2 Próza
      • 2.2.1 Stylistická charakteristika textu
      • 2.2.2 Slovní zásoba
• II.) Obsah
  • 3. Tématická výstavba (téma)
    • 3.1 Lyrika
      • 3.1.1 Lyrický subjekt
      • 3.1.2 Motivy
    • 3.2 Epika
      • 3.2.1 Vypravěč
      • 3.2.2 Děj a kompozice
      • 3.2.3 Postavy
      • 3.2.4 Čas
      • 3.2.5 Prostor
    • 3.3 Drama
      • 3.3.1 Text
        • 3.3.1.1 Postavy
        • 3.3.1.2 Děj a kompozice
        • 3.3.1.3 Prostor
        • 3.3.1.4 Čas
      • 3.3.2 Inscenace
  • 4. Význam sdělení (hlavní myšlenka)

B) Literární historie (zařazení do literárněhistorického kontextu)

• 1. Společensko-historické pozadí (charakteristika doby vzniku díla)
  • 1.1 Politická situace
  • 1.2 Základní principy fungování společnosti v dané době (každodenní život)
  • 1.3 Kontext dalších druhů umění (malířství, hudba, architektura)
  • 1.4 Kontext literárního vývoje (co se dělo v literatuře), Literární směr/sloh
• 2. Autor (jak historie ovlivnila autorovu tvorbu)
  • 2.1 Život autora + vlivy na dané dílo
  • 2.2 Život autora + vliv na jeho tvorbu
  • 2.3 Další autorova tvorba
• 3. Inspirace daným literárním dílem
  • 3.1 Zfilmování, dramatizace (…)
  • 3.2 Jak dané dílo inspirovalo další vývoj literatury

C) Literární kritika

• 1. Dobové vnímání literárního díla a jeho proměny
• 2. Kritika (chápaní, hodnocení) díla a její proměny
• 3. Posouzení aktuálnosti tématu a zpracování daného literárního díla

D) Srovnávání

• 1. Srovnání díla s vybraným dílem z formálního či tématického hlediska

Čj - Stylistika

Stylistika

Čj - Základní teorie literatury 01

Teorie literatury

• literatura = umění slovesné (umělecká, odborná, populárně naučná...)
  • filologie = studuje jazyk spolu s literaturou v něm psanou a s kulturním a historickým kontextem
  • slavistika = studuje jazyky slovanských národů, jejich literaturu a kulturní historií
  • bohemistika = zabývá se českým jazykem a literaturou
  • lingvistika = věda o jazycích, jejich třídění, stavbě a zvukové i psané podobě
• 1) literární věda:
  • a) literární teorie
    • genologie = nauka o literárních druzích a žánrech
    • versologie = nauka o verši, jeho typech a vlastnostech
    • literární stylistika = nauka o zvláštnostech utváření literárních děl
    • psychologie, sociologie
  • b) literární historie (dějiny literatury)
    • zabývá se výkladem literatury v jejím vývoji, zkoumají literaturu jako proces určovaný jednotlivými literárními díly, tvorbou autorů, literárními tendencemi, směry a proudy, v souvislosti se společenským vývojem
    • komparatistika = zkoumá nadnárodní literární procesy
  • c) literární kritika
    • hodnotí soudobou literární tvorbu podle měřítek a požadavků individuálního či skupinového estetického programu
    • je prostředníkem mezi autorem, dílem a čtenářem
    • recenze, referát, kritická esej = vymezují literární kritice místo na hranici publicistiky
• 2) literární druhy
  • a) lyrika = líčení pocitů, dojmů (milostná, přírodní, reflexivní = úvahová, vlastenecká, satirická, historická, náboženská, politická, subjektivní = intimní)
  • b) epika (děj)
  • c) drama (jevištní realizace, dialog)
• 3) literární žánry
  • a) lyrické
    • píseň, óda – hymnus (oslavná báseň)
    • elegie – žalozpěv (skladba smutného rázu)
    • epigram (krátká satirická báseň, 2 verše, aktuální problém)
    • pásmo (polytématická báseň)
    • kaligram – ideogram (báseň typograficky uspořádána do obrazce)
  • b) lyrické epické
    • balada
    • romance
    • poema
  • c) epické
    • malé
      • příběh, bajka (ze života zvířat či zosobněných věcí, mravoučná pointa)
    • střední
      • báje – mýtus (pokus o výklad světa, přírodních jevů, bohové)
      • legenda (o životě světců, zázraky)
      • pověst (o minulosti, pravdivé jádro + fantazie, vztah k osobě či místě)
      • pohádka (nadpřirozené, smyšlené)
      • povídka (kratší příběh, časově a místně vymezený, více osob a dějových linií)
      • novela (střední rozsah, soustředěna na jednu událost, epizodu života, překvapivý závěr)
    • velké
      • epos (rozsáhlá epická skladba s bohatým dějem, veršovaná)
      • kronika, román (větší rozsah, řada událostí soustředěných kolem společného jádra, mnoho postav a dějových linií)
  • d) dramatické
    • tragédie (z řec. tragóidiá = zpěv kozlů; forma dramatu s vážným obsahem, hrdina se obvykle dostane do neřešitelného konfliktu s vlastním osudem, v marném boji je dohnán k záhubě)
      • struktura:
        • expozice
        • kolize
        • krize
        • peripetie
        • katastrofa
    • komedie (název spojen se slovem kómos, původ spjatý s Dionýsovým kultem; mezi prvky patří komické scénky ze života, sborové písně, agón = zápas jara se zimou, tance, humorný nadhled nad lidskými slabostmi,
    • činohra (klasická hra, zobrazuje vážné společenské, obecně lidské či mezilidské vztahy a problémy)
    • melodram, opera (dramatické divadelní představení sloučené s hudbou, text = libreto, zpěv)
    • opereta (mluvené slovo se střídá se zpěvem)
    • muzikál (divadelní představení, kde hraje roli herectví, hudba, tanec)
    • veselohra, groteska, fraška, burleska
• 4) členění krásné literatury (beletrie) podle formální výstavby
  • a) poezie = básnická řeč vázaná rytmem, popř rýmem
    • cyklus básnických sbírek
    • básnická sbírka
    • báseň
    • sloka
    • verš
    • stopa
  • b) próza = řeč volně plynoucí
    • cyklus
    • kniha
    • díl
    • kapitola
    • odstavec
    • řádek
  • c) drama = jevištní realizace textu, dialog
    • cyklus
    • divadelní hra
    • jednání
    • dialog
    • monolog
    • replika

• 5) rozbor literárního díla
  • a) téma – celkové, hlavní, vedlejší, jednotlivé motivy
    • (za nový samostatný motiv lze považovat takové místo, které posouvá tok a obsah textu kupředu, přináší novou myšlenku, brzdí rozvoj, motivy nemusí navazovat plynule na sebe, nemají stejnou důležitost, význam lze někdy pochopit pouze v rámci celého kontextu)
  • b) kompozice (chronologická, paralelní, rámcová, retrospektivní, řetězová)
  • c) styl (jazyk) = rovina spisovná, hovorová, obecná (dále využití dialektů, slangu, poetismů, neologismů, archaismů, expresivních výrazů, vulgarismů)
• 6) základy poetiky
  • a) teorie verše – základní pojmy
    • metrum = veršová míra, schéma verše, které má být realizováno, naproti tomu rytmus verše je konkrétní realizace metra
      • stopa = jednotka metra (jamb, daktyl, trochej)
      • - (těžká doba), U (lehká doba), X (přízvučná slabika), x (nepřízvučná)
    • prozodie = souhrn zvukových vlastností jazyka, vědní obor zabývající se zvykovými vlastnostmi jazyka
    • rým = zvuková shoda na konci verše
      • asonance = souzvuk koncových samohlásek na konci veršů
      • konsonance = souzvuk koncových souhlásek na konci veršů
      • sdružený = shoda slabik na konci dvou sousedních veršů
        • aabbcc
      • střídavý = používá shodu slabik na konci prvního a třetího a druhé a čtvrtého
        • abab
      • obkročný = rýmuje se první první verš se čtvrtým a druhý se třetím
        • abba
      • přerývaný = pravidelné rýmové spojení určitých veršů, zatímco zbývající zůstávají bez rýmů
    • rytmus = záměrné uspořádání zvukových prvků, pravidelně se opakujících v každém verši a vytvářejících tak rytmický impuls, tj. očekávání, že verš, který následuje po řadě veršů obdobně uspořádaných, bude zase po stránce zvukové uspořádán stejně
      • trochej = přízvučný verš složený z trochejských stop, v nichž po jedné přízvučné slabice následuje slabika nepřízvučná
      • jamb = přízvučný verš složený z jambických stop, v nichž po nepřízvučné slabice následuje slabika přízvučná
      • daktyl = přízvučný verš složený z daktylských stop, v nichž po jedné přízvučné slabice následují dvě nepřízvučné
    • stopa = skupina slabik s jedním metrickým důrazem
    • strofa = sloka, vyšší rytmická jednotka zahrnující několik veršů, které jsou spjaty jistou soustavou rýmů nebo svéráznou organizací rytmu
    • verš = základní celsitvá jednotka básnického rytmu, vyznačená jistým zvukovým uspořádáním, které se v řadě takových jednotek může pravidelně opakovat; jednotka významová, nadřazená větě a každému slovu v básni
  • b) prozodické systémy
    • bezrozměrný verš = hlavně ve středověku, dnes splývá s volným veršem nebo s rýmovanou prózou, není normován počet slabik, od volného verše se liší tím, že každý verš směřuje k tomu stát se syntaktickým celkem
    • tónický verš = rytmus je založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik v každém verši, počet slabik nepřízvučných se volně proměňuje
    • sylabický verš = přízvučný verš, jeho rytmus je založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik a často na jejich shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu
    • časoměrný verš = verš, jehož rytmus je založen na střídání krátkých a ldouhých slabik
    • volný verš = verš nevázaný žádným pravidelným počtem slabik, uspořádáním přízvuků apod., funkci nositele rytmu v něm zpravidla přejímá intonace

• c) některé tradiční verše
  • alexandrín = 12-13 slabičný vzestupný verš s rozlukou po 6. slabice (3. stopě)
  • blankvers = 5 stopý jambický verš bez rýmů a strof, 10 nebo 11 slabičný
  • hexametr = šestisměr, časoměrný verš antické literatury, složený ze 6 daktylských a spondejských stop, jeho 5. stopa byla závazně daktylská, v poslední, 6. stopě mohl být spondej nahrazen trochejem
  • pentametr = pětiměr, časoměrný verš antické literatury, složený ze 4 úplných a 2 neúplných daktylských stop a rozdělený pauzou na 2 půlverší, v prvním půlverší mohly být daktylské stopy nahrazeny spondejskými

Čj - Maryša

Maryša

1. literární duh: DRAMA (poezie, próza x epika, lyrika)
2. podle čeho poznáme: DIALOG (scénář – co postava dělá)
3. žánr: TRAGÉDIE
4. char. tragédie: smutný konec, děj (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa)
5. přibližte obsah
6. zařaďte výňatek do kontextu díla: ZÁVĚR
7. hlavní myšlenka: rozpor peněz a citu na vesnici, vliv peněz na vztahy mezi lidmi, podřízení se silným společenským konvencím
8. char. jazykové prostředky: moravské (slovácké) nářečí
9. širší kontext, divadelní tvorba na konci 19. století: realistické drama, zachycování reality, skutečnosti, žádná idealizace, klasická divadelní hra + další dramata a autory

Čj - MO 11

Čj - MO 11

Čj - MO 10

Čj - MO 10

Čj - MO 8, Májovci

8. maturitní otázka z češtiny:

Tvorba májovců

• 2. polovina 19. století
• život limitován absolutistickou vládou Františka Josefa, který nastoupil na trůn roku 1848
• na naší zem působil i Alexandr Bach, který zavedl přísnou cenzuru, potlačil publicistiku a celkovou svobodu projevu a omezil vydávání knih
• 1859 by Bach odvolán, což znamenalo celkové uvolnění poměrů, vydání Říjnového diplomu, ve kterém císař přislíbil konstituční zřízení
• 1863 došlo k rozdělení Národní strany na staročechy a mladočechy
• vzniká málo česky psané literatury – pouze 50. léta (v 70. letech naopak masivní rozvoj)
• umírají starší básníci z dob národního obrození (Čelakovský, Tyl)
• Neruda pojmenoval 50. Léta jako „časy zaživa pohřbené“
• vznikají nové umělecké spolky (Hlahol, Sokol, Umělecká beseda)
• noviny a časopisy: Lumír (spojení starší a mladší generace, orientace k vyspělejším literaturám), Svatobor, Národní listy, Květy
• mrtvou atmosféru na konci 50. let povzbudil hlavně almanach Lada Nióla, za kterým stál Frič, vydání almanachu bylo významným podnětem k další tvorbě

• almanach Máj
  • uveden 1858, redaktorem Josef Barák, hlavní představitele Vítězslav Hálek a Jan Neruda
  • manifestační generační vystoupení, snaha prolomit „mrtvé období“
  • snaha dát najevo svůj kulturní i politický postoj, prosazení demokratických ideálů, snaha vytvořit literaturu, jež pravdivě zobrazuje svět, folklór jen jako inspirační zdroj (nechtěli ho kopírovat)
  • přihlášení k odkazu Karla Hynka Máchy

Vítězslav Hálek (1835-1874)

• lyrická témata (láska, příroda), optimista, organizátor almanachu Máj, novinář, kritik, básník
• navazuje na dílo Tyla a Neumanna, je lyričtější než Neruda
• prostředí: vesnice, louka, les
• redaktor Národních listů, řídil časopis Květy, Lumír, edice Slovanská beseda – překlady cizojazyčné poezie
• Večerní písně (sbírka milostných dopisů, které Hálek psal Dorotce Horáčkové, motivem je láska, která přes všechna trápení je pramenem lidského štěstí, ve své době hodnoceno lépe než Nerudovo Hřbitovní kvítí, rozdíl církevních a světských obrazů, některé básně zhudebněny)
• V přírodě (lyricko-epická sbírka, vyskytují se zde postavičky ze středověkého venkova, motivy ročních období, zaměřuje se na jaro, idealizace vesnice, naivní motivy, barevné vidění)
• Pohádky z naší vesnice (epická sbírka, postavy ze středověkého venkova)
• povídky, ve kterých se vyskytuje hrdina působící prostřednictvím svých ušlechtilých vlastností, hodně si svět idealizoval, proto se v povídkách mírně odklání od přirozeného obrazu reality
• Muzikantská Liduška (povídka o nešťastné lásce a touze po penězích, Liduška tancovává na zábavách s Toníkem, rodiče ji ale chtějí provdat za bohatého sedláka, Toník odchází na vojnu, Liduška jde k oltáři, ale uteče a zblázní se, Toník se vrátí z vojny a Liduška se uzdraví)
• Na statku a v chaloupce (sociální tematika, společenská kritika, harmonie přírody, oslava mládí a lásky)

• autor 6 veršovaných tragédií, tvorba pod vlivem Shakespeara
• Záviš z Falknštejna (tragédie), Král Vukašín (hráno při otevření Prozatímního divadla 1862)

Karolína Světlá (1830-1899) (vl.jm. Johana Rottová, později Mužáková)

• rodiště jejího manžela = vesnička Světlá na Ještědsku
• vzorem byla Božena Němcová
• do styku s vlasteneckým prostředím se dostala prostřednictvím učitele Petra Mužáka
• emancipovaná prozaička, o mužích hovořila jako o mravně slabých
• próza z pražského prostředí: Dvojí prostředí (první povídka z Máje), První Češka (prototyp Češky, která není hospodyňkou, ale vlastenkou), Černý Petříček (Petříček žije s bratrem Františkem ve stánku na trhu, František chodí vyučovat Stázičku hudbě a proti Petříčkově vůli se rozhodnou, že společně utečou, Stázička se časem vrátí a vypráví, jak byl František v cizině zabit, porodí jejich dceru a zemře, dceru pojmenují Františka – svobodná mladá dívka)
• prózy z Podještědí: Vesnický román (tragédie manželství bez lásky, po smrti rychtáře se s vdovou ožení mladý Antoš Jírovec z vděku a úcty, protože na statku dříve sloužil, rychtářka je sobecká a vyštve ho z domu, on potká mladou služebnou Sylvu, do které se zamiluje, rychtářka se brání rozvodu a když umírá, tak si na Sylvě vynutí slib, že si Antoše nevezme, ta odejde do kláštera a Antoš se poddává mravům a společenské odpovědnosti), Kříž u potoka (oslava mravní síly ženy, venkovská tématika, generace rodu, hlavní hrdinkou je mladá a vzdělaná Eva, která se od svého pěstouna dozví tragickou historii rodu Potockých a jejich prokletí, které jim prorokuje neštěstí v každém manželství, Eva si za muže bere Štěpána Potockého, který po svatbě začne pít, Eva nachází klid u kříže u potoka, při konfliktů Štěpán Evu zraní, což způsobí zlom v jeho chování a napraví se. Eva překonala rodinné prokletí svou mravní silou)

Jan Neruda (1834-1891)

• narodil se na Malé Straně (Nerudova ulice, dům U Dvou slunců), přimkl k chudým vrstvám, zabývá se sociální tématikou, studoval akademické gymnázium, byl vlastenecky uvědomělý
• spisovatel a novinář (Hlas, čas, Lumír, Květy), zakladatel Umělecké besedy, fejetonista a glosátor, psal do Národních listů, napsal asi 2000 fejetonů

• poezie inklinuje k realismu, je srozumitelná – bez přemíry básnických obrazů, epická, vtipná
• divadelní tvorba ho velmi lákala, ale nebyl příliš úspěšný, inspiroval se renesancí

• Hřbitovní kvítí (básnická sbírka, tragédie, protiklad Hálkových básní, je skeptickým a ironickým soudcem, vyostřuje rozpory, ztráta iluzí, pesimismus)

• třídílné Knihy veršů: Kniha veršů výpravných (epika, báseň Dědova mísa – chudoba nejnižších vrstev), Kniha veršů lyrických (obsáhlá, mnoho básní věnováno matce, báseň Vším jsem byl rád), Kniha veršů časových a příležitostných (bilancování, zamyšlení nad životem)
• Písně kosmické (filozofická sbírka, reakce na bouřlivý rozvoj vědy a techniky, autor je smířený se svým životem, vyrovnaný s vnitřními rozpory, personifikace vesmíru a jeho přiblížení lidem, přírodní jevy využívá aby mohl ve stejné rovině filozofovat, báseň Jak lvové bijem o mříže)
• Balady a romance (čtenářsky nejpřitažlivější sbírka, smazává tradiční chápání balady a romance, balady mají ráz rozmarné romance, rozmanitá témata, vztah matky a dítěte, národní charakter, legendy a biblické příběhy, 18 balad, jen málo končí tragicky, většinou je v nich optimismus a humor, náměty: lidské vztahy, charakter národa, biblické a legendární náměty)
• Prosté motivy (věnováno Anně Tiché, básníkova citová zpověď, intimní a přírodní motivy, sepětí přírodního rytmu s lidským životem, 4 oddíly, 4 roční období jaro je mládí)
• Zpěvy páteční (touha po vzkříšení národa, vydáno posmrtně)
• mezi hlavní prozaická díla patří Povídky malostranské (13 povídek, v popředí jsou životy lidí od žebráků až k živnostníkům, například scény z hostince, z domácností střídá se humorný a vážný tón, vše působí jasně)
• Arabesky (soubor povídek s jednoduchým dějem, drobnokresba Pražských postaviček)
• Různí lidé (drobné psychologické studie)
• Studie krátké a kratší (sociální studie, chudina, policejní stanice)
• Menší cesty (povídky z cestování po Čechách)

další autoři generace májovců

• Jakub Arbes – romaneto Svatý Xaverius
• Adolf Heyduk, Rudolf Mayer

Adolf Heyduk (1835 – 1923)

- Nerudův přítel

- pocházel z východních Čech

- profesor kreslení na gymnáziu v Písku

- byl nazýván „pootavským slavíkem“

- stoupenec česko-slovenské vzájemnosti

- psal hlavně intimní a přírodní lyriku

Dílo:

Básně – básně písňové formy, obsahují motivy ze slovenského života.

Cimbál a husle – citové vyznání lásky ke Slovensku, verše mají písňovou formu, obsahují četné slovakismy.

Lesní kvítí

V zátiší

Hořec a srdečník

Zaváté listy

Tyto sbírky obsahují přírodní a milostnou lyriku.

Čj - Interpunkce

I.) Interpunkce ve větě jednoduché (čárka)

• čárkou oddělujeme stejnorodé členy tvořící několikanásobný větný člen, nejsou li spojeny spojkami a, i, nebo, ani s významem slučovacích
• a) několikanásobný podmět
  • Na psacím stole ležely pero, tužka, sešity a svazek klíčů.
• b) několikanásobný přísudek slovesný
  • Muzika hrála, břinkala.
• c) několikanásobný přísudek jmenný se sponou
  • Červnová neděle byla tichá, horká, průzračná.
• d) několikanásobný předmět
• e) několikanásobné příslovečné určení
• f) několikanásobný doplněk
  • Slyšel jsem myš pobíhat, šramotit, pískat.
• g) několikanásobný přívlastek = skládá se z několika souřadně spojených přívlastků
  • jsou to přídavná jména nebo jiná slova z jedné významové řady (barva, velikost, povahové vlastnosti...)
  • pořadí členů lze měnit
  • rozlišujeme od postupně rozvíjejícího přívlastku → tam čárku nepíšeme, členy nelze měnit mezi sebou
    • Pěstujeme bílé, rudé, žluté a čajové růže.
    • V obchodech se objevily nové univerzální biologické prací prostředky.
    • Ta naše milá babička.
• h) několikanásobný přístavek = shodný přívlastek, volně připojený, jehož základem je podstatné jméno bývá zpravidla rozvitý, ale může být i několikanásobný
  • stojí za podstatným jménem, jehož význam blíže určuje
  • od svého řídícího podstatného jména i od ostatní části věty je oddělen v řeči přestávkami a v písmu čárkami
  • přístavkem je ještě jednou nazváno to, co už bylo jmenováno
    • Božena Němcová, česká spisovatelka, napsala Babičku.
  • A) volný přívlastek = bohatěji rozvitý shodný přívlastek, který se jen volně připojuje k podstatnému jménu
    • vyjadřuje takovou vlastnost podstatného jména, že jej snadno můžeme vynechat a přitom se neporuší smysl věty
      • Objevil se černovlasý číšník, s úzkým černý knírem a utěrkou přehozenou přes levou paži.
  • B) těsný přívlastek = nemůžeme beze změny smyslu celé věty vynechat
    • Předpisy potřebné k provedení tohoto zákona vydá vláda.
• i) volně připojený doplněk = vyjádřený nejčastěji rozvitou vazbou přechodníkovou a od ostatních částí věty se odděluje čárkou
  • Tvářil se lhostejně a nenuceně, zakrývajíc tak svůj zármutek.
• nerozvité vazby přechodníkové se zpravidla čárkou neoddělují
  • Sedíc v křesle hleděla do prázdna.
  • Spatři vše mě změnili obsah rozhovoru.

Čj - morfologie (pády)

Morfologie (tvarosloví)

Morfologie – nauka o slovních druzích a jejich mluvnických kategoriích.

Syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí.

Morfologie a syntax tvoří dohromady mluvnici.

Slovní druhy a jejich vymezení:

1. podstatná jména (substantiva)

2. přídavná jména (adjektiva)

3. zájmena (pronomina)

4. číslovky (numerália)

5. slovesa (verba)

6. příslovce (adverbia)

7. předložky (prepozice)

8. spojky (konjunkce)

9. částice (partikule)

10. citoslovce (interjekce)

Existuje několik kritérií, podle nichž slovní druhy dělíme.

1. Kritéria tvaroslovná (morfologická) sledují, zda je slovo:

a) ohebné (1-5), pokud je slovo ohebné, sleduje se dále, zda se skloňuje (1-4), nebo časuje (5), pokud se slovo skloňuje, zjišťuje se ,zda jde o skloňování jmenné (substantivní), složené (adjektivní), nebo zájmenné.

b) neohebné (6-10)

2. Kritéria významová (sémantická) si všímají významu daného slova.

a) plnovýznamová (autosémantika)

b) neplnovýznamová (synsémantika)

3. Kritéria syntaktická zjišťují jakým způsobem, různá slova přispívají k výstavbě věty, příp. textu, tj. jakým větným členem ve větě jsou.

Gramatické kategorie jmen

Pádové formy vyjadřují ve větách či slovních spojeních, vztah slov k dalším slovům a tím i vztah mezi skutečnostmi, které tato slova označují. (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál instrumentál). 1. a 5. jsou bezpředložkové pády. 6. je vždy s předložkou.

Nominativ – plní ve větě funkce: podmět, jmenný přísudek, přívlastek shodný, příslovečné určení způsobu, doplněk.

Genitiv – typickým pádem neshodného přívlastku - „slovník češtiny“, „zeptal se ho“, příslovečného určení – „od neděle budeme doma“ a podmětu „nebylo žalobce“.

Druhý pád ve spojení s podstatným jménem přivlastňuje „hračky jejich dětí“, vyjadřuje původce děje „obraz od významného malíře“, cíl děje „příprava oběda“, vlastnost „muž malého vzrůstu“, množství „láhev vína“, srovnání „ráno moudřejší večera“.

Akuzativ

Čj - MO03

MO 03 Renesance a humanismus v evropské i české kultuře

I.) Renesance a humanismus v evropské kultuře

14. - 16. století, počátky v Itálii, později rozšíření do Francie a zbytku Evropy

kritika církve → zájem se od Boha přesunuje k člověku = antropocentrismus

umění pro novou společenskou vrstvu → bohaté měšťany, obchodníky, mecenáše

vědecké objevy, objevné plavby (Amerika), popřely do té doby neotřesitelná dogmata církve (M. Koperník, G. Galilei, G. Bruno) → posílení důvěry ve vědu a lidský rozum

inspirace antickou kulturou, např. nápodoby řeckých sloupů a štítů u kostelů

humanismus = „životní program“, soubor základních renesančních myšlenek, např. rovnost lidí před Bohem, racionalita, individualita

„ad fontes“ („k pramenům“) = zkoumání starých rukopisů, objevování zapomenutých děl

Španělsko – rytířské romány, pikareskní román = dobrodružný román, hrdina je šibal → satira

Anglie – alžbětinské drama = vrcholné období anglického divadla; přelom 16. a 17. století

sonety = druh lyrické poezie; 14 veršů, 4 strofy, oslava přátel, dvoření se dámě

umění

architektura: Chrám sv. Petra v Římě (Rafael Santi); kupole dómu ve Florencii (Filippo Brunelleschi); Palladio Andrea – první profesionální stavitel -

malířství: Masaccio (zakladatel malířství ve Florencii), Sandro Botticelli (Zrození Venuše, raná renesance), Leonardo da Vinci (Poslední večeře, Mona Lisa, Sv. Anna Samotřetí), Rafael Santi (Madona sixtinská), Michelangelo Buonarrotti (fresky v Sixtinské kapli), Jan van Eyck (Nizozemí, zakladatelé olejomalby), El Greco (Španělsko, Pohled na Toledo)

sochařství: Lorenzo Ghiberti, Donatello (socha Davida), Michelangelo Buonarrotti (socha Davida, Mojžíše, sousoší Piety)

nové literární útvary

esej = subjektivní rozprava spol. problému, kombinace vědeckého a uměleckého textu novela = krátký útvar, překvapivý závěr, základy novodobého románu

commedia erudita = vzdělaná komedie, kritika společnosti a intelektuálů

commedia dell’arte = ustálené typy postav, základní dějová linie – zbytek improvizován herci

španělská komedia = jakékoli drama, ve kterém se mísí komika a tragika; veršované; 3 akty

Dante Alighieri (1265-1321)

narozen ve Florencii, kvůli sporům s církví strávil 20 let ve vyhnanství, časově spadal do středověku, myšlenkově ale do renesance

Božská komedie (duchovní epos; průvodce Vergilius prochází Peklem a Očistcem, kde diskutuje se známými osobnostmi, použity středověké prvky – dualismus těla a duše, ústřední téma: pouť duše za spásou a láska k Beatrici)

Francesco Petrarca (1304-1374)

také pocházel z Florencie, také byl vypovězen, láska ke šlechtičně Lauře

Zpěvník (Sonety pro Lauru; milostná poezie, vzor evropské lyriky, 366 básní)

Giovanni Boccaccio (1313-1375)

vystudoval práva, později si z právníků utahoval

Dekameron (sto novel, obraz mentality v Itálii, vyprávěno nedaleko Florencie při moru v 10 dnech – různé motivy, církví zakázán, před smrtí se ho autor proto zřekl)

Niccolo Machiavelli (1469-1527)

většinu díla napsal ve vyhnanství

Vladař (traktát o absolutistické monarchii, vlastnosti ideálního vladaře a různé aspekty vlády, vláda silného a racionálního jedince, únik z úpadku společnosti v diktatuře, proticísařské a protipapežské dílo; nezávislost politiky na náboženství a etice → machiavelismus = účel světí prostředky)

Mandragora (proticírkevní společenská satira)

Ludovico Ariosto (1474-1533)

Zuřivý Roland (rytířský epos, zpracování středověkého románu do renesančního ducha)

Torquato Tasso (1544-1595)

pozdní renesance

Osvobozený Jeruzalém (nábožensko-hrdinský epos, 1. křižácká výprava, mnoho nadpřirozených motivů a kouzel – známka nastupujícího baroka )

Francois Villon (1431-1463) (vl. jm. Francois de Montcorbier)

první „prokletý básník“, vychováván bohatým a vzdělaným knězem, za výtržnosti nejprve odsouzen k smrti, poté změněno na vyhnanství

Závěť (Velký testament; rozmanité prostředí i motivy – náboženské, dvorské i zábavné, zamyšlení nad osudem, vysmívání se společnosti, forma francouzské balady)

Francois Rabelaise (1494-1553)

spisovatel, kněz, lékař

Gargantua a Pantagruel (rodina obrů, satira na středověk, pět dílů, filozofické úvahy )

Michel de Montaigne (1533-1592)

Eseje (třídílný soubor úvah o životě, vynalezl pojem „esej“, subjektivita)

Erasmus Rotterdamský (1466-1536)

nizozemský teolog a filozof

Chvála bláznovství (satira na společnost, alegorie – paní Bláznivost )

Miguel de Cervantes (1547-1616)

Don Quijote de la Mancha (parodie rytířských románů, později společnosti, hlavní postava je vesnický zeman, snažící se dodržovat ideály rytířských románů, jeho příběhy končí zesměšněním, později vystřízliví a zemře)

Lope de Vega (1562-1635)

divadelní teoretik a dramatik, španělská komedia; mnoho různých motivů, přes 1800 her

komedie pláště a dýky = dynamický děj, intriky; citové a morální konflikty

Fuente Ovejuna (Ovčí pramen; vesnice se vzbouří proti tyranovi, kterého zabije, při výslechu pak nikdo nevyzradí jméno vraha → znemožnění trestu; čerpání z národních dějin )

Tirso de Molina (1584-1648)

pokračovatel Vegy, uvedení postavy Dona Juana – Sevillský svůdce a kamenný most

Geoffrey Chaucer (1343 – 1400)

Canterburské povídky (24 povídek, které si vypráví skupina lidí cestou do Canterbury, motivy milostné, pohádkové i lidové, skoro vždy humorné a ironické, „Anglická verze Dekameronu“)

William Shakespeare (1564-1616)

narozen ve Stratfordu nad Avonou, alžbětinská doba, položil základ divadlu The Globe

velmi populární, již za jeho života někteří autoři psali pod jeho jménem

celkem 38 her, téměř 200 sonetů

komedie: Dva šlechtici veronští, Dva vznešení příbuzní, Komedie plná omylů, Konec dobrý, všechno dobré, Kupec benátský, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Sen noci svatojánské, Večer tříkrálový , Veselé paničky windsorské, Zkrocení zlé ženy

historické hry: Richard III., Jindřich IV., V., VI., VII.

tragédie: Antonius a Kleopatra , Hamlet, Julius Caesar , Král Lear, Macbeth, Othello , Romeo a Julie , Titus Andronicus

II.) Baroko v evropské kultuře

mezi 16. a 18. stoletím, obrat proti renesanci – církev se snažila získat ztracenou moc

tridentský koncil – pro posílení moci církve a Říma jako metropole, obnovení inkvizice, založení jezuitského řádu, obnovování kultů svatých (rozvážení ostatků mučedníků), zakládání poutních míst → ovlivňování veškerého umění

Třicetiletá válka – těžké období, deziluze, nevíra v lidskost, o to silnější víra v Boha

baroko se snaží ohromit, je expresivní, dynamické, dramatické, nepřehlédnutelné

mystický charakter, kontrasty, pomíjivost člověka, iluzionismus, metafory, symbolika, citovost

umění

architektura: Lorenzo Bernini: Chrám sv. Petra v Římě; Lukas Hildebrandt: vídeňský Belveder; Christopher Wren: Katedrála sv. Pavla v Londýně

sochařství: Lorenzo Bernini: Vidění sv. Terezie

malířství: Caravaggio: Ukřižování sv. Petra; Diego Vélazquez: Dvorní dámy; Peter Paul Rubens: Tři Grácie; Rembrandt van Rijn: Noční hlídka, Danae

John Milton (1608 – 1674)

epos Ztracený ráj (stvoření světa a člověka) a Ráj opět nabytý, přeloženo Jungmanem

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621-1676)

Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (desetidílný román z třicetileté války očima prosťáčka Simpliciuse, ukazuje zvěrstva války a vojáků a lidskou zvrácenost)

Pedro Calderón de la Barca (1600-1681)

góngorismus = ve Španělsku jedna z hlavních tendencí poezie, neologismy a neobvyklá slovní spojení, záměrná komplikovanost, ornamentální styl, nadbytek metafor → vytříbení básnického jazyka a zvýšení estetické účinnosti, témata: antická historie a mytologie

španělské barokní drama = nábožensko-filzofický charakter, hry upravované Tylem a Nezvalem

Život je sen, Zalamejský rychtář

některé dobové umělecko-literární směry:

marinismus (secentismus) = italský styl 16. století, neobvyklé obrazy a figury, gradace, slovní hříčky, alegorie, příliš technický styl – neúspěch, antická mytologie, milostná lyrika

preciózní literatura = Francie, vyumělkovanost a strojenost, parafráze, metafory nahrazovaly reálné věci, převážně aristokracie – tematika dvora, láska, literární novinky

Alamodová poezie = Německo, užíváni románských slov a galantností, jemné vyjadřování

III.) Renesance a humanismus v české kultuře

15. století – husitské období, renesance u nás nastoupila o sto let později než ve Francii a Itálii

1526 – nástup Habsburků na český trůn

1618 – zahájen stavovský odboj proti Habsburkům

literaturu 16. století v našich zemích se nenazývá renesanční literatura, ale český humanismus

humanisté studovali antiku, chtěli změnit zájem o Boha v zájem o člověka

Renesance = zrod v Itálii (konec 13. stol.), proti středověku, církevním dogmatům, víra ve vědecké zkoumání, lidský rozum, inspirace antickou kulturou

Humanismus = soustava názorů, nejde o historické období, jedna ze složek renesančního úsilí, zájem o člověka, zásada ad fontes = k pramenům, opisování a zkoumání starých rukopisů

renesanční umění u nás

architektura: Belvedér, letohrádek Hvězda, zámek Opočno, Litomyšl, Slavonické náměstí

malířství: Guiseppe Arcimboldo

humanismus v literatuře

úbytek veršované tvorby, rozvoj naučné prózy (cestopisy, dějepisectví, rétorika).

dělení humanismu na latinský a český

latinský humanismus

nedosáhl moc velkých ohlasů, čteno jen nejvzdělanějšími vrstvami – učenecký charakter

představitelé byli především katolíci, udržovali kontakty s představiteli evropského humanismu

Jan z Rabštejna (1437-1473)

studoval v Itálii, vykonával diplomatické služby pro Jiřího z Poděbrad

Dialogus (s Janem z Rabštejna polemizují tři katoličtí šlechtici o politice a postavení krále Jiřího z Poděbrad, Rabštejn vychvaluje Čechy, jejich věrnost, ctnosti, odmítá válku)

Bohuslav Hasištejský z Lobkovic (1461-1510)

studia v Itálii – doktorát církevního práva

žil osamocen na svém hradu Hasištejnu a vedl korespondenci s humanistickým světem

básník evropského formátu, věhlas v zahraničí, kritický k českému národu

Žaloba ke sv. Václavu na mravy Čechů (moralizující báseň, nelibost nad mravním úpadkem v zemi, kritizuje šlechtu za požitkářský život)

O ubohosti Čech (báseň na podobné téma)

Jan Skála z Doubravky – Dubravius (1486-1553)

církevní hodnostář, olomoucký biskup, katolík

Rada zvířat (veršovaná skladba inspirovaná dílem Smila Flašky z Pardubic, rady králi Ludvíku Jagellonskému)

Dějiny českého království (o české historii až po krále Ludvíka Jagellonského, mimořádný důraz na husitství)

český humanismus

nejdříve jen překlady z antické tvorby a světové humanistické literatury

Viktorin Kornel ze Všehrd (1460-1520)

právník, překladatel, zformuloval program českého humanismu, psal latinsky, později česky

Předmluva (předmluva latinského spisu Jana Zlatoústého Knihy o napravení padlého, požaduje, aby český vzdělanec psal texty česky, chce, aby se čeština dostala na úroveň latiny)

Knihy devatery (rozsáhlý právnický spis, proti výhodám šlechty na úkor měst)

Jan Blahoslav (1523-1571)

historik, učitel, biskup jednoty bratrské, studoval v Německu a Švýcarsku

Akta jednoty bratrské (dějiny jednoty bratrské, soubor dopisů, pamětí, listin…)

Šamotulský kancionál (754 evangelických duchovních písní, 26 Blahoslav složil, 40 upravil)

Filipika proti misomusům (důležitost vzdělání pro každého, misomusové = nepřátelé múz)

překlad Nového zákona (životní dílo, nejhezčí forma tehdejšího jazyka, spoluzakladatel spisovné češtiny později součást Bible kralické)

Václav Hájek z Libočan (1490-1553)

kališník, kněz, později katolík, historiograf

Kronika česká (dějiny od praotce Čecha až po korunování Ferdinanda I., psána z pozice šlechty, k dějinám přistupoval volně, poprvé se objevuje vymyšlená pověst o Horymírovi)

cestopisná a vědecká literatura

Oldřich Prefát z Vlkanova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jan Jessenius

české baroko

16. – 17. století, nevolnictví, hospodářský úpadek, nadvláda katolické církve – jezuité

1620 – bitva na Bílé hoře – pokatoličťování = rekatolizace obyvatelstva, emigrace evangelíků

barokní umění u nás

architektura: Kryštof a Kilián Ignác Dienzenhoferovi – chrám sv. Mikuláše na Malé Straně

baroko v české literatuře

vliv katolické církve, smyslová stránka vnímání, citová složka převažuje nad racionální, duchovní a mystický charakter, kontrasty, člověk je věc pomíjivá a nicotná

díla psaná latinsky, německy, česky

lidová a pololidová (písmácká) slovesnost

nekatoličtí představitelé, nové pověsti (o Kozinovi), legendární pověsti, proroctví, pohádky a lidové písně, balady, písně kramářské, lidové drama

domácí tvorba

oficiální = katolická, nečeská

Adam Václav Michna z Otradovic (1600-1676)

učitel, varhaník, inspirace lidovým prostředím, skládal písně, srozumitelné texty

Česká mariánská muzika, Loutna česká

Bedřich Bridel (1619-1680)

jezuitský kněz, typicky barokní dílo

Co Bůh? Co člověk? (vrcholná skladba baroka, lyrická báseň poměřující Boha a člověka)

Bohuslav Balbín (1621-1688)

jezuitský kněz a učitel

Rozmanitosti z historie Království českého (latinsky psané obsáhlé faktografické dílo, ne vždy důvěryhodné – čerpal z díla Václava Hájka z Libočan)

Obrana jazyka slovanského, zvláště českého (špatné postavení češtiny v době pobělohorské, vyzdvihuje důležitost slovanského jazyka)

Antonín Koniáš (1691-1760)

jezuita, pálil kacířské knihy

Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající (1233 titulů)

exilová tvorba

Jan Amos Komenský (1592-1670)

biskup jednoty bratrské, filozof, pedagog, historik, překladatel, spisovatel, „Učitel národů“

v exilu v Polsku, Anglii, Švédsku, Holandsku, pohřben v Naardenu

před emigrací roku 1628 psal spisy náboženského a filozofického obsahu, útěšné spisy – plné boží odevzdanosti, lítosti, smutku, víry v lepší budoucnost

po emigraci učil na gymnáziu v polském Lešně, také se snažil o reformu švédského školství

Labyrint světa a Ráj srdce (alegorická skladba, hlavní postavou je poutník, který prochází městem, aby si vybral povolání, doprovází ho Všezvěd Všudybud a Mámení, sledují různá zaměstnání, všude jsou podvody, neupřímnost, násilí, poutník se tedy uzavírá do ráje svého srdce, do samoty a k Bohu, velmi kritický postoj ke společnosti)

Didaktika (česky psané, návrh jednotné a obecné školské soustavy)

Dveře jazyků otevřené (učebnice latiny, encyklopedické dílo)

Velká didaktika (latinsky psané, základ pedagogiky, v centru pozornosti je žák, vzdělání dostupné pro všechny, přirozená výuka, názornost)

Kšaft umírající matky jednoty bratrské (kšaft = poslední vůle, matka jednota bratrská promlouvá ke svým dětem a odkazuje jim duchovní bohatství)

Svět v obrazech = Orbis pictus (učebnice latiny, obrazový doprovod k textu, zkrácená verze Dveří jazyků otevřených)