Čj - morfologie (pády)

Morfologie (tvarosloví)

Morfologie – nauka o slovních druzích a jejich mluvnických kategoriích.

Syntax (skladba) - nauka o stavbě vět a souvětí.

Morfologie a syntax tvoří dohromady mluvnici.

Slovní druhy a jejich vymezení:

1. podstatná jména (substantiva)

2. přídavná jména (adjektiva)

3. zájmena (pronomina)

4. číslovky (numerália)

5. slovesa (verba)

6. příslovce (adverbia)

7. předložky (prepozice)

8. spojky (konjunkce)

9. částice (partikule)

10. citoslovce (interjekce)

Existuje několik kritérií, podle nichž slovní druhy dělíme.

1. Kritéria tvaroslovná (morfologická) sledují, zda je slovo:

a) ohebné (1-5), pokud je slovo ohebné, sleduje se dále, zda se skloňuje (1-4), nebo časuje (5), pokud se slovo skloňuje, zjišťuje se ,zda jde o skloňování jmenné (substantivní), složené (adjektivní), nebo zájmenné.

b) neohebné (6-10)

2. Kritéria významová (sémantická) si všímají významu daného slova.

a) plnovýznamová (autosémantika)

b) neplnovýznamová (synsémantika)

3. Kritéria syntaktická zjišťují jakým způsobem, různá slova přispívají k výstavbě věty, příp. textu, tj. jakým větným členem ve větě jsou.

Gramatické kategorie jmen

Pádové formy vyjadřují ve větách či slovních spojeních, vztah slov k dalším slovům a tím i vztah mezi skutečnostmi, které tato slova označují. (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál instrumentál). 1. a 5. jsou bezpředložkové pády. 6. je vždy s předložkou.

Nominativ – plní ve větě funkce: podmět, jmenný přísudek, přívlastek shodný, příslovečné určení způsobu, doplněk.

Genitiv – typickým pádem neshodného přívlastku - „slovník češtiny“, „zeptal se ho“, příslovečného určení – „od neděle budeme doma“ a podmětu „nebylo žalobce“.

Druhý pád ve spojení s podstatným jménem přivlastňuje „hračky jejich dětí“, vyjadřuje původce děje „obraz od významného malíře“, cíl děje „příprava oběda“, vlastnost „muž malého vzrůstu“, množství „láhev vína“, srovnání „ráno moudřejší večera“.

Akuzativ

Bi - genetika

Genetika

DNA je z nukleotidů, ten je z 2-deoxy-D-riboza, obsahuje dusíkaté báze – pyrimidinové (cytosin, tymin, uracil), purinové báze (adenin, gvanin), zbytek kyseliny fosforečné H₃PO₄.

Molekula DNA je ze dvou polynukleotidových řetězců.

Vodíkové vazby mezi bázemi.

Stavba molekuly DNA – Watson a Crik přišli na její stavbu, základem je cukrofosfátový řetězec, částice deoxyribózy jsou propojeny fosfodiesterovou vazbou přes fosfátové skupiny.

DNA obsahuje purinové báze – adenin a gvanin (purinové); pyrimidinové vazby thimin a cytosin.

DNA je uložena v jádře eukaryotické buňky, někdy v chloroplastech, mitochondriích a u prokaryotických buněk jsou malé kružnicové molekuly DNA – plazmidy.

Zdvojení DNA – replikace, genetická informace je zapsaná pomocí pořadí nukleotidů.

Syntéza probíhá neustále, nejvíce probíhá v S fázi, mezi dvěma děleními buňky.

Replikace proběhne v jádře, tam dojde ke zmnožení informace, vytvoří se nová DNA z té původní DNA, dále přijde syntéza (z RNA může vzniknout DNA).

Jeden z řetězců DNA má tyto nukleotidy. Jaké je pořadí nukleotidů v úseku řetězce?

A G T A C C G A T – mateřská buňka

T C A T G G C T A – dceřiná buňka

Katalyzátor – RNA polymeráza

Syntéza RNA a DNA probíhá v jádře a syntéza bílkovin v ribozomech.

Na jiných místech chromozomu vznikne mRNA (mediátorová), ta nese sekvenci (pořadí) aminokyselin v molekule proteinu, jde také do cytoplazmy a naváže se na ribozom, stejně jako rRNA (ribozomální). tRNA (transferová) přenáší aminokyselinu na ribozom. Aminokyseliny se připojují peptidovou vazbou, vzniká polynukleový řetězec, hotová molekula bílkoviny se oddělí a začne se tvořit další molekula bílkoviny.

DNA -> RNA -> bílkovina

Fy - Zobrazování optickými soustavami (zrcadla, čočky)

B) Zobrazování optickými soustavami

Při optickém zobrazování se využívají již známé jednoduché obecné principy:

1. přímočaré šíření světla

2. zákon odrazu

3. zákon lomu

4. nezávislost chodu světelných paprsků

1. Optické zobrazování

Praxe: pozorování předmětů okem - z každého bodu předmětu, který okem pozorujeme, vycházejí světelné paprsky a vytvářejí rozbíhavý svazek paprsků - v oku se rozbíhavý svazek paprsků mění ve sbíhavý 

 

A ..... předmět, A´..... obraz bodu A

zobrazovací prvky = zařízení, která mění chod světelných paprsků tak, aby zobrazení bylo co nejkvalitnější (čočky, zrcadla, optické hranoly, ...)

zobrazovací (optická) soustava = vhodné uspořádání zobrazovacích prvků (oko, lupa, mikroskop, ...)

Optickými soustavami získáváme 2 druhy obrazů :

1. skutečný (reálný) obraz A´předmětu A = paprsky vystupující z optické soustavy jsou sbíhavé (obraz lze zachytit na stínítku)

obraz Slunce vytvořený lupou na listu papíru

2. zdánlivý (virtuální) obraz A´předmětu A = paprsky vystupující z optické soustavy jsou rozbíhavé (obraz nelze zachytit na stínítku) 

2. Rovinné zrcadlo

jedná se o zobrazení odrazem

obraz vytvořený rovinným zrcadlem je vždy:

zdánlivý (odražené paprsky tvoří rozbíhavý svazek)

vzpřímený

stejně veliký jako předmět

souměrný s předmětem podle roviny zrcadla

a' = |OA'|… vzdálenost obrazu za zrcadlem

a = |OA| … vzdálenost předmětu před zrcadlem

a = a'… zobrazovací rovnice rovinného zrcadla

 

3. Kulové zrcadlo

= je vytvořeno na povrchu části optické kulové plochy

dochází k deformaci obrazu

rozlišujeme:

a) duté zrcadlo

skutečný

zmenšený

převrácený

F … ohnisko dutého zrcadla je bod na o, v němž se rovnoběžné paprsky s optickou osou protínají po odrazu od zrcadla

užití: součást světel, lékařství ORL, stomatologie, solární elektrárny, dalekohled

 

b) vypuklé zrcadlo

zdánlivý

zmenšený

přímý

F … ohnisko vypuklého zrcadla je bod na o, v němž se protínají přímková prodloužení paprsků rovnoběžných s optickou o po odrazu od zrcadla

c … střed křivosti

r … poloměr křivosti

v … vrchol zrcadla, zvolený bod na povrchu, prochází jím optická osa

o … optická osa, prochází c a v

užití: zpětná zrcátka v autech, na křižovatkách

 

f = r/2=|FV| … ohnisková vzdálenost

1/a + 1/a' = 1/f … zobrazovací rovnice kulového zrcadla

3 význačné paprsky:

1) prochází c, odráží se stejným směrem

2) rovnoběžný s o, po odrazu protíná F

3) prochází F, odraz rovnoběžný s o

 

5. Čočky

zobrazení lomem

= čiré optické prostředí omezené dvěma opticky hladkými plochami, určené k optickému zobrazení

1) spojné čočky (spojky) – konvexní (D+)

mění rovnoběžný svazek paprsků ve svazek sbíhavý

uprostřed nejtlustší

a) dvojvypuklá

b) ploskovypuklá

c) dutovypuklá

g) značka spojky

2) rozptylné čočky (rozptylky) – konkávní (D-)

mění rovnoběžný svazek paprsků ve svazek rozbíhavý

uprostřed nejtenčí

d) dvojdutá

e) ploskodutá

f) vypuklodutá

h) značka rozptylky

C1, C2 ... středy optických ploch

r1, r2 ... poloměry křivosti optických ploch

o ... optická osa

V1, V2 ... vrcholy čočky

O ... optický střed čočky

V1 V2 ... tloušťka čočky

|V1V2| = zanedbatelně malá ... tenké čočky

ohnisková rovina = rovina procházející ohniskem kolmá na optickou osu

 1 / f = (n2 / n1 - 1)(1 / r1 + 1 / r2) .... zobrazovací rovnice čoček

 

6. Zobrazení tenkou čočkou

používáme 3 význačné paprsky

1. Paprsek procházející optickým středem čočky se neláme

2. Paprsek dopadající rovnoběžně s optickou osou na čočku se láme do ohniska F´

3. Paprsek procházející bodem F se láme rovnoběžně s optickou osou 

JS - Morfologie

Morfologie = tvarosloví

= část gramatiky, nauka o tvarech slov, zabývá se tříděním slov na slovní druhy, tvořením tvarů slov (formální morfologie), vysvětlováním jejich mluvnických významů – gramatických kategorií (sémantická morfologie)

členění slova z hlediska tvarosloví (formy):

tvarotvorný základ (slovotvorný) = část slova společná všem tvarům slova

koncovka (tvarotvorná přípona) = liší se u jednotlivých tvarů

slovní druhy:

substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce

ohebná slova (1-5)

neohebná (6-10)

dvojí ohýbání (flexe):

skloňování (deklinace) = připojování pádových koncovek ke kmeni jmen

časování (konjugace) = připojování osobních koncovek ke kmeni sloves

u slov určujeme mluvnické kategorie:

jména: rod, číslo, pád

slovesa: osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod, vid

(vzory jsou speciální případ)

principy třídění slov – 3 kritéria:

a) sémantické = věcně obsahové

plnovýznamové (autosémantické) = mají význam věcný i gramatický (1,2,5,6,10)

neplnovýznamová (synsématická) = mají význam gramatický (7,8,9)

b) morfologické = tvaroslovné

ohebnost / neohebnost

skloňování (jmenné, zájmenné, složené) / časování

c) syntaktické = skladebné

jsou / nejsou větným členem (7,8,9,10)

přechody mezi slovními druhy:

zpodstatnělá přídavná jména (hostinský)

zpodstatnělá adjektivní jména (naši)

konverze = přechody slov ohebných k neohebným (večer, málem, kolem)

I.) mluvnické kategorie jmen

= pád, jmenné číslo, u přídavných jmen a příslovcí k nim patří 2. a 3. stupeň

1) pád (casus) = vyjadřuje vztahy jména ve větě

prosté (bezpředložkové) = 1. a 5.

předložkové = 6.

1. nominativ

podmět, jmenná část přísudku, příslovečné určení, přívlastek, doplněk

2. genitiv

neshodný přívlastek, předmět, příslovečné určení

3. dativ

předmět

4. akuzativ

předmět, přívlastek neshodný, příslovečné určení, doplněk

5. vokativ

často tvoří jednočlennou větu

6. lokál

příslovečné určení, předmět, neshodný přívlastek

7. instrumentál

příslovečné určení

2) jmenné číslo (numerus) = vyjadřuje číselné vztahy reálné skutečnosti, odráží množství (kvantitu)

singulár = jednotné číslo

plurál = množné číslo

(ve staré češtině duál → ruce, nohy, ramena)

jména pomnožná (pluralia tantum) = tvar množného číslo, označují jednu věc

např. kamna, housle, vidle, saně, vrata, Vánoce, Čechy, Krkonoše

jména hromadná (singularia tantum) = tvar jednotného čísla, označují větší počet, celek téhož druhu

např. stromoví, křoví, ptactvo, bratrstvo, skot, mládež, drůbež

jména látková (materiální) = označují tvarem jednotného čísla látku, jejíž části jsou shodné s celkem

např. mouka, mák, hrách, hlína, olovo, kyslík

3) jmenný rod (genus) = jména svým tvarem vyjadřují příslušnost k některé kategorii

JS - Lexikologie, frazeologie, sémantika

Lexikologie, frazeologie, sémantika

lexikologie = nauka o slovní zásobě

frazeologie = nauka o ustálených slovních spojeních

sémantika = nauka o významu slov

slovo = základní jednotka slovní zásoby

slovní zásoba = se skládá z lexikálních jednotek (= frazémů), to je jednoslovných jednotek (kočka, chodit), víceslovných jednotek (sousloví) a frazeologických spojení (= frazémů)

a) aktivní (3000-10 000 slov)

b) pasivní

A) spisovná

B) nespisovná

sousloví = víceslovná pojmenování, skládají se z více slov se společným specifickým významem (např.: slovní zásoba, kyseliny sírová, minerální voda)

frazém = frazeologická pojmenování, fraz. obraty, jsou ustálená spojení slov, která mají jako celek jiný význam než jaký mají jejich jednotlivá slova

např.:

a) rčení: Sliby, chyby. Házet hrách na zeď.

b) pranostiky: Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři.

c) přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

d) monokolokabilní: mít pré, pozdě bycha honit

I.) význam lexikálních jednotek

= lexikální jednotky slovní zásoby nesou určitý slovní význam

a) jednovýznamová (zeměpisné názvy, termíny)

b) vícevýznamová = jeden význam je vždy je základní a z něho se vyvinuly významy další, vznikly na základě podobnosti (oko → orgán → vajíčko, kuří oko, na punčoše, past)

II.) druhy významů lexikálních jednotek

A) věcný význam = označování věcí, jevů a vztahů, ovlivněn slohovým a citovým zabarvením

1) slohové: lepý – knižní

2) citové: jablíčko, barák

B) symbolický význam (např.: Ty šneku!)

C) význam slovotvorný = slova odvozená (stejný kořen – badatel) a složená (pravá – světadíl / nepravá – světadíl)

III.) plnovýznamová a neplnovýznamová slova

a) plnovýznamová = autosémantika = slova významově samostatná, ve větě jsou vždy větnými členy

1, 2, 5, 6,

b) neplnovýznamová = synsématická = významově závislá, význam se realizuje s plnovýznamovými

7, 8, 9

IV.) změny slovního významu

a) zužování slovního významu = specializace

např. nábytek (od nabýt) – původně věc získaná, dnes zařízení

b) rozšiřování významu = generalizace

např. limonáda – původně jen citrónový nápoj

c) metafora = přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti

např. pomněnkové oči, mít máslo na hlavě

d) metonymie = přenesené pojmenování na základě vnitřní podobnosti, věcné souvislosti

např. máme doma Jiráska, renesance vychází z antiky

e) synekdocha = na základě věcné souvislosti kvantitativní, spojitost mezi celkem a částí

např. vrátit se pod rodnou střechu (dům), neděle (den, týden)

f) hyperbola = nadsázka = zveličující pojmenování

např. hrozně krásné, moře slz, les komínů

g) ironie = pojmenování v opačném významu, zlehčující, posměšné

např. To je ale chytrák! To je pěkný nepořádek!

h) eufemismus = ztlumené vyjádření trapné nebo nepříjemné představy, zjemnění skutečnosti

např. zesnul (zemřel), být v náladě (opilý), toaleta (záchod)

i) dysmefismus = zhrubění skutečnosti

např. pošel, chcípnul, zhebnul

j) kakofemismus = opak ironie, hrubé slovo použité jako mazlivé

např. ty darebo, mrško, neřáde jeden

k) litotes = oslabení popřením protikladu

např. to není pravda, nemohu nepřiznat

l) synestezie = záměna smyslových kvalit, smíšení požitků

např. ostrý tón, hořký pláč, sladké tajemství

V. lexikální významové vztahy

A) synonymie = souznačnost = slova mající zcela stejný význam nebo velice podobný

využití: obohacení slovní zásoby, slohová pestrost a vytříbenost

druhy:

a) úplná synonymie = synonyma jsou významově zaměnitelná

např. abonent – předplatitel, zubní lékař – stomatolog, mluvnice – gramatika

b) částečná synonyma

liší se:

1) jemnými významovými odstíny (jemný – hebký)

2) slohovým zabarvením (dívat se – koukat – hledět – zírat)

3) citovým zabarvením (spát – spinkat – hajat)

4) původem (podnítit – iniciovat, počítač – komputer)

5) různou mírou užívání (daň – berně, abstraktní – odtažitý)

6) z hlediska spisovnosti (skvrna – flek, úřad – ouřad)

7) z hlediska intenzity významu (volat – křičet, strach – hrůza)

B) antonymie = vztah významové protikladnosti

antonyma = opozita = slova protikladná

C) hyperonymie = vztah nadřazenosti

např. ryba → pstruh

D) hyponymie = vztah podřazenosti

např. pstruh → ryba

E) kohyponymie = vztah souřadnosti, slov na stejné úrovni

např. pstruh, kapr, štika

F) polysémie = slova mnohoznačná, významová spojitost, hlásková shoda

balvan – zátěž, velký kámen, úzkost

G) homonymie = vztah slov se stejnou formou, ale jiným významem, souzvučná

např. kolej – pro studenty, pro vlak

a) úplná

b) částečná

c) nepravá

1) homografy = shoda jen v grafické podobě, zvukově odlišné

např. panický

2) homofony = shoda jen v zvukové podobě, graficky odlišné

např. myly – myli, let – led

d) morfologická

e) slovně druhová

H) paronymie = zvuková podobnost, významová odlišnost

např. průhledný – průsvitný, nesmělý – ostýchavý

VI. slovní zásoba a její vrstvy

spisovná

1) odborné názvy = termíny

2) básnická slova = poetismy

3) knižní

4) hovorová

nespisovná

1) slangová

2) profesionální

3) argot

4) vulgarismy

5) obecná čeština

6) dialekty

A) aktivní

B) pasivní

a) územní rozdělení slovní zásoby

dialekty

b) podle dobového hlediska

1) historismy = pojmenování zaniklých skutečností

např. léno, palcát, gladiátor, cech

2) archaismy = zastaralá, dnes nahrazená slova

např. orudí (nádobí), brtník (včelař)

3) neologismy = nově vytvořená slova

např. robot, lunochod, rogalo, kliknout

c) podle citového zabarvení = expresivity (kladně/záporně)

1) lichotná (familiární)

2) mazlivá (meliorativa)

3) dětská

4) domácká (hypokoristika)

5) zjemnělá (eufemismy)

6) hanlivá (pejorativa)

7) zhrubělá (dysfemismy)

8) zveličelá (augmentativa)

9) vulgární

10) nadávky

11) žertovná a posměšná

JS - Lingvistika

Jazykověda

lingvistika = jazykověda, studuje, popisuje, zkoumá jazyky, vztahy mezi nimi, vykládá jejich pravidla, pravopis...

1. lexikologie = nauka o slovní zásobě

sémantika = nauka o významech slov

etymologie = nauka o původu slov

frazeologie = nauka o ustálených slovních spojeních

lexikografie = nauka o slovnících

onomastika = nauka o vlastních jménech

2. slovotvorba = nauka o tvoření slov

3. nauka o zvukové stránce jazyka a pravopisu

fonetika = zabývá se studiem a popisem hlásek

fonologie = zabývá se zvukovými jednotkami jazyka z hlediska jejich funkce

ortofonie = popisuje správnou artikulaci jednotlivých hlásek

ortoepie = popisuje pravidla správné výslovnosti

ortografie = určuje pravidla pravopisu

grafémika = popisuje písemnou podobu jazyka

morfologie = nauka o tvoření slov

psycholingvistika = zkoumá psychické procesy související s jazykem

sociolingvistika = zkoumá vztahy mezi jazykem a společností

rétorika = nauka o řečnictví

Jazykovědci v době národního obrození

Dobrovský: Německo-český slovník, Zevrubná mluvnice jazyka českého

Jungman: Česko-německý slovník

Gebauer: Příruční mluvnice jazyka českého

Jazykovědci 20. století

Trávníček

Jedlička

Havránek

Šmilauer

Zařazení českého jazyka

mateřský jazyk, národní jazyk, živý jazyk, slovanský jazyk, indoevropský jazyk, flexivní

Příbuznost jazyků

3-5 tisíc jazyků

jazykové skupiny = vzájemně podobné jazyky

světové jazyky = hovoří jimi přes 60 miliónů lidí

Jazykové rodiny

I.) indoevropské

II.) ugrofinské (uralské jazyky)

III.) baskičtina

IV.) turečtina (altajské jazyky)

I.) Indoevropské jazyky

1. slovanské jazyky

západní: polština, lužická srbština, slovenština, čeština

jižní: slovinština, bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, staroslověnština

východní: ruština, běloruština, ukrajinština

2. germánské jazyky

severní: norština, švédština, dánština, islandština, faerština

západní: angličtina, němčina, švýcarská němčina, holandština, vlámština, jidiš, afrikánština, lucemburština

mrtvé: vandalština, gótština, burgundština, langobardština

3. románské jazyky

západní: portugalština, španělština, francouzština, italština

mrtvé: latina, dalmatšina

4. keltské jazyky

irština, velština, bretoština

5. baltské jazyky

litevština, lotyština

6. indoíránské jazyky

indické: romština, bengálština, sanskrt, hindština

íránské: afgánština, perština, kurdština

7. řečtina

8. albánština

9. arménština

II.) kavkazské jazyky

III.) tibetočínské jazyky

IV.) thajské jazyky

V.) uralské

úzus = pravidelné užívání jazykových prostředků

norma = soubor pravidelně užívaných jazykových prostředků

kodifikace = odborné jazykovědné zaznamenání normy

Bio - Mitóza, Meióza

Rozmnožování živých soustav

Rozmnožování organismů

= základní vlastnost živých organismů

základním předpokladem je schopnost reprodukce

2 typy reprodukce:

a) nepohlavní = z jedné nebo více tělních buněk mateřského jedince vzniká další generace organismů

genetická výbava rodiče je předána beze změny

vyskytuje se u bakterií, prvoků, hub, rostlin a jednodušších živočichů

probíhá pomocí:

spór (nepohlavních výtrusů)

vegetativním rozmnožováním

dělením

pučením

b) pohlavní = založeno na splynutí dvou pohlavních buněk – gamet, vznikajících meiózou (redukčním dělením) v pohlavních orgánech

splynutí samčí a samičí gamety vznikne zygota, která se pak dělí mitózou (nepřímé dělení) a vytvoří se nový jedinec vybavený genetickou informací obou rodičů

pohlavní buňky vznikají meiózou a mají vždy 1 sadu chromozomů (haploidní počet), jejich splynutím vzniká zygota obsahující 2 sady chromozomů (diploidní počet)

izogamety = gamety stejného tvaru a velikosti

heterogamety = liší se morfologicky, samičí je větší a nepohyblivá, samčí je drobná a většinou pohyblivá

Rozmnožování buňky

všechny buňky se rozmnožují dělením

z existujících mateřských buněk vznikají nové dceřiné buňky

dělení buňky vždy předchází dělení jádra

Dělení jádra = karyokineze

při dělení jádra hrají hlavní roli chromozomy

chromozomy = tělíska tvořená chromatinem, složená ze dvou ramen (alely) spojených centromerou (primární konstrikce) a satelitem (sekundární konstrikce)

jejich počet v jádře je pro každý druh konstantní a charakteristický

v tělních (= somatických) buňkách jsou chromozomy vždy v párech a je jich diploidní počet (2n)

pohlavní buňky obsahují pouze poloviční haploidní počet (n) chromozomů

jádra tělních buněk člověka obsahují 46 chromozomů

jádra pohlavních buněk obsahují 23 chromozomů

rozlišujeme nepřímé dělení jádra = mitózu, a redukční dělení jádra = meiózu

0.) Amitóza

= nerovnoměrné rozdělení jádra

jednobuněčné organismy (prvoci)

I.) Mitóza

probíhá u většiny buněk

zaručuje dokonalé rozdělení genetického materiálu mezi dceřiné buňky

rozlišujeme 4 fáze mitózy:

1.) profáze = mizí jaderná membrána, chromozomy se spiralizují, rozdělí se centrozom a dva vzniklé centrioly se stěhují k opačným pólům buňky, začínají se tvořit mikrotubuly dělícího vřeténka

chromozomy se v profázi zkracují a ztlušťují a stávají se tak mikroskopicky viditelnými

centrozom = stálá struktura buňky umístěná na povrchu jaderného obalu, je tvořena několika mikrotubuly, v profázi dochází k jeho zdvojení za vzniku dvou centriolů

2.) metafáze = mikrotubuly dělícího vřeténka se jedním koncem připojují na centromery jednotlivých chromozomů a druhým koncem k centriolům

chromozomy se řadí ve středu buňky do tzv. ekvatoriální roviny (= rovina kolmá k ose spojující centrioly)

metafázové chromozomy jsou již zdvojené (tvořené dvěma chromatidami), ale spojené společnou centromerou

dělící vřeténko = soustava centriolů, od kterých se na začátku mitózy vydiferencují mikrotubuly, na konci mitózy zaniká

3.) anafáze = mikrotubuly dělícího vřeténka se zkracují

rozdělí se centromery chromozomů

chromozomy se rozestupují a každý se pohybuje k opačnému buněčnému pólu

4.) telofáze = mizí dělící vřeténko

despiralizují se chromozomy → změní se na rozvlákněný chromatin, kolem obou nově vzniklých dceřiných jader vzniká jaderný obal

5.) interfáze = klidové období, nastane buněčný cyklus

II.) Meióza

= redukční dělení, proces, při kterém vznikají pohlavní buňky

pohlavní buňky mají na rozdíl od tělních (somatických) buněk pouze jednu sadu chromozomů, aby jejich splynutí při pohlavním rozmnožování nedocházelo ke zvyšování počtu chromozomů v jádře

při meióze probíhají dvě dělení buňky, ale jediné rozdělení chromozomů

výsledkem jsou 4 dceřiné buňky, z nichž každá má poloviční = haploidní počet chromozomů

při meióze probíhá:

1.) heterotypické dělení = 1. redukční

vstupuje do něj diploidní buňka, kt. prošla interfází buněčného cyklu

= homologické chromozomy se párují (vznikají bivalenty), oba párové chromozomy se zdvojí

vznikají tetrády

do dceřiných jader se rozdělují celé bivalenty

výsledkem jsou 2 dceřiná jádra s haploidním počtem chromozomů

každý z nich je však složen ze 2 chromatid

při heterotypickém dělení se dvojice chromatid v tetrádách šroubovitě ovíjejí, překřižují se a nastává crossing-over, může dojít k výměně části chromozomálních úseků mezi homologními chromozomy, vznikají tak nové kombinace genů v chromozomech

2.) homeotypické dělení = 2. redukční, ekvační

= je podobné mitóze, účastní se ho však jádra s haploidním počtem dvou chromatidových chromozomů, jejich centromery se oddělí, chromozomy se rozestupují a výsledkem jsou 4 buňky dceřiné, které obsahují haploidní sadu chromozomů

Dělení buňky = cytokineze

po dělení jádra následuje dělení cytoplazmy

každá z dceřiných buněk obdrží přibližně polovinu všech organel

dělení buňky může probíhat různými způsoby, např.:

zaškrcením (živočišné buňky)

pučením (kvasinky)

přehrádečným dělením (rostliny)

Buněčný cyklus

= sled dějů probíhajících v buňce od jejího vzniku rozdělením

zahrnuje růst buňky a jejich složek, dělení jádra a ostatních organel a vlastní rozdělení buňky

trvání cyklu je označováno jako generační doba (je charakteristická pro daný typ buněk)

krátkou generační dobu mají dělící buňky zárodku, dlouhou mají nervové buňky

fáze buněčného cyklu:

a) G1 fáze = presyntetická

buňka syntetizuje zejména RNA a proteiny a dotváří buněčné organely

b) S fáze = syntetická

buňka syntetizuje (replikuje) DNA na dvojnásobné množství

c) G2 fáze = postsyntetická

příprava buňky na mitózu

d) M fáze = mitóza

G1 a G2 mohou reverzibilně přecházet do klidové G0 fáze

G1 a G2 nazýváme souhrnně interfáze = přípravná, klidová fáze, začíná vznikem nové dceřiné buňky