Fy - Zobrazování optickými soustavami (zrcadla, čočky)

B) Zobrazování optickými soustavami

Při optickém zobrazování se využívají již známé jednoduché obecné principy:

1. přímočaré šíření světla

2. zákon odrazu

3. zákon lomu

4. nezávislost chodu světelných paprsků

1. Optické zobrazování

Praxe: pozorování předmětů okem - z každého bodu předmětu, který okem pozorujeme, vycházejí světelné paprsky a vytvářejí rozbíhavý svazek paprsků - v oku se rozbíhavý svazek paprsků mění ve sbíhavý 

 

A ..... předmět, A´..... obraz bodu A

zobrazovací prvky = zařízení, která mění chod světelných paprsků tak, aby zobrazení bylo co nejkvalitnější (čočky, zrcadla, optické hranoly, ...)

zobrazovací (optická) soustava = vhodné uspořádání zobrazovacích prvků (oko, lupa, mikroskop, ...)

Optickými soustavami získáváme 2 druhy obrazů :

1. skutečný (reálný) obraz A´předmětu A = paprsky vystupující z optické soustavy jsou sbíhavé (obraz lze zachytit na stínítku)

obraz Slunce vytvořený lupou na listu papíru

2. zdánlivý (virtuální) obraz A´předmětu A = paprsky vystupující z optické soustavy jsou rozbíhavé (obraz nelze zachytit na stínítku) 

2. Rovinné zrcadlo

jedná se o zobrazení odrazem

obraz vytvořený rovinným zrcadlem je vždy:

zdánlivý (odražené paprsky tvoří rozbíhavý svazek)

vzpřímený

stejně veliký jako předmět

souměrný s předmětem podle roviny zrcadla

a' = |OA'|… vzdálenost obrazu za zrcadlem

a = |OA| … vzdálenost předmětu před zrcadlem

a = a'… zobrazovací rovnice rovinného zrcadla

 

3. Kulové zrcadlo

= je vytvořeno na povrchu části optické kulové plochy

dochází k deformaci obrazu

rozlišujeme:

a) duté zrcadlo

skutečný

zmenšený

převrácený

F … ohnisko dutého zrcadla je bod na o, v němž se rovnoběžné paprsky s optickou osou protínají po odrazu od zrcadla

užití: součást světel, lékařství ORL, stomatologie, solární elektrárny, dalekohled

 

b) vypuklé zrcadlo

zdánlivý

zmenšený

přímý

F … ohnisko vypuklého zrcadla je bod na o, v němž se protínají přímková prodloužení paprsků rovnoběžných s optickou o po odrazu od zrcadla

c … střed křivosti

r … poloměr křivosti

v … vrchol zrcadla, zvolený bod na povrchu, prochází jím optická osa

o … optická osa, prochází c a v

užití: zpětná zrcátka v autech, na křižovatkách

 

f = r/2=|FV| … ohnisková vzdálenost

1/a + 1/a' = 1/f … zobrazovací rovnice kulového zrcadla

3 význačné paprsky:

1) prochází c, odráží se stejným směrem

2) rovnoběžný s o, po odrazu protíná F

3) prochází F, odraz rovnoběžný s o

 

5. Čočky

zobrazení lomem

= čiré optické prostředí omezené dvěma opticky hladkými plochami, určené k optickému zobrazení

1) spojné čočky (spojky) – konvexní (D+)

mění rovnoběžný svazek paprsků ve svazek sbíhavý

uprostřed nejtlustší

a) dvojvypuklá

b) ploskovypuklá

c) dutovypuklá

g) značka spojky

2) rozptylné čočky (rozptylky) – konkávní (D-)

mění rovnoběžný svazek paprsků ve svazek rozbíhavý

uprostřed nejtenčí

d) dvojdutá

e) ploskodutá

f) vypuklodutá

h) značka rozptylky

C1, C2 ... středy optických ploch

r1, r2 ... poloměry křivosti optických ploch

o ... optická osa

V1, V2 ... vrcholy čočky

O ... optický střed čočky

V1 V2 ... tloušťka čočky

|V1V2| = zanedbatelně malá ... tenké čočky

ohnisková rovina = rovina procházející ohniskem kolmá na optickou osu

 1 / f = (n2 / n1 - 1)(1 / r1 + 1 / r2) .... zobrazovací rovnice čoček

 

6. Zobrazení tenkou čočkou

používáme 3 význačné paprsky

1. Paprsek procházející optickým středem čočky se neláme

2. Paprsek dopadající rovnoběžně s optickou osou na čočku se láme do ohniska F´

3. Paprsek procházející bodem F se láme rovnoběžně s optickou osou 

JS - Morfologie

Morfologie = tvarosloví

= část gramatiky, nauka o tvarech slov, zabývá se tříděním slov na slovní druhy, tvořením tvarů slov (formální morfologie), vysvětlováním jejich mluvnických významů – gramatických kategorií (sémantická morfologie)

členění slova z hlediska tvarosloví (formy):

tvarotvorný základ (slovotvorný) = část slova společná všem tvarům slova

koncovka (tvarotvorná přípona) = liší se u jednotlivých tvarů

slovní druhy:

substantiva, adjektiva, pronomina, numeralia, verba, adverbia, prepozice, konjunkce, partikule, interjekce

ohebná slova (1-5)

neohebná (6-10)

dvojí ohýbání (flexe):

skloňování (deklinace) = připojování pádových koncovek ke kmeni jmen

časování (konjugace) = připojování osobních koncovek ke kmeni sloves

u slov určujeme mluvnické kategorie:

jména: rod, číslo, pád

slovesa: osoba, číslo, čas, způsob, slovesný rod, vid

(vzory jsou speciální případ)

principy třídění slov – 3 kritéria:

a) sémantické = věcně obsahové

plnovýznamové (autosémantické) = mají význam věcný i gramatický (1,2,5,6,10)

neplnovýznamová (synsématická) = mají význam gramatický (7,8,9)

b) morfologické = tvaroslovné

ohebnost / neohebnost

skloňování (jmenné, zájmenné, složené) / časování

c) syntaktické = skladebné

jsou / nejsou větným členem (7,8,9,10)

přechody mezi slovními druhy:

zpodstatnělá přídavná jména (hostinský)

zpodstatnělá adjektivní jména (naši)

konverze = přechody slov ohebných k neohebným (večer, málem, kolem)

I.) mluvnické kategorie jmen

= pád, jmenné číslo, u přídavných jmen a příslovcí k nim patří 2. a 3. stupeň

1) pád (casus) = vyjadřuje vztahy jména ve větě

prosté (bezpředložkové) = 1. a 5.

předložkové = 6.

1. nominativ

podmět, jmenná část přísudku, příslovečné určení, přívlastek, doplněk

2. genitiv

neshodný přívlastek, předmět, příslovečné určení

3. dativ

předmět

4. akuzativ

předmět, přívlastek neshodný, příslovečné určení, doplněk

5. vokativ

často tvoří jednočlennou větu

6. lokál

příslovečné určení, předmět, neshodný přívlastek

7. instrumentál

příslovečné určení

2) jmenné číslo (numerus) = vyjadřuje číselné vztahy reálné skutečnosti, odráží množství (kvantitu)

singulár = jednotné číslo

plurál = množné číslo

(ve staré češtině duál → ruce, nohy, ramena)

jména pomnožná (pluralia tantum) = tvar množného číslo, označují jednu věc

např. kamna, housle, vidle, saně, vrata, Vánoce, Čechy, Krkonoše

jména hromadná (singularia tantum) = tvar jednotného čísla, označují větší počet, celek téhož druhu

např. stromoví, křoví, ptactvo, bratrstvo, skot, mládež, drůbež

jména látková (materiální) = označují tvarem jednotného čísla látku, jejíž části jsou shodné s celkem

např. mouka, mák, hrách, hlína, olovo, kyslík

3) jmenný rod (genus) = jména svým tvarem vyjadřují příslušnost k některé kategorii

JS - Lexikologie, frazeologie, sémantika

Lexikologie, frazeologie, sémantika

lexikologie = nauka o slovní zásobě

frazeologie = nauka o ustálených slovních spojeních

sémantika = nauka o významu slov

slovo = základní jednotka slovní zásoby

slovní zásoba = se skládá z lexikálních jednotek (= frazémů), to je jednoslovných jednotek (kočka, chodit), víceslovných jednotek (sousloví) a frazeologických spojení (= frazémů)

a) aktivní (3000-10 000 slov)

b) pasivní

A) spisovná

B) nespisovná

sousloví = víceslovná pojmenování, skládají se z více slov se společným specifickým významem (např.: slovní zásoba, kyseliny sírová, minerální voda)

frazém = frazeologická pojmenování, fraz. obraty, jsou ustálená spojení slov, která mají jako celek jiný význam než jaký mají jejich jednotlivá slova

např.:

a) rčení: Sliby, chyby. Házet hrách na zeď.

b) pranostiky: Na sv. Jiří vylézají hadi a štíři.

c) přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

d) monokolokabilní: mít pré, pozdě bycha honit

I.) význam lexikálních jednotek

= lexikální jednotky slovní zásoby nesou určitý slovní význam

a) jednovýznamová (zeměpisné názvy, termíny)

b) vícevýznamová = jeden význam je vždy je základní a z něho se vyvinuly významy další, vznikly na základě podobnosti (oko → orgán → vajíčko, kuří oko, na punčoše, past)

II.) druhy významů lexikálních jednotek

A) věcný význam = označování věcí, jevů a vztahů, ovlivněn slohovým a citovým zabarvením

1) slohové: lepý – knižní

2) citové: jablíčko, barák

B) symbolický význam (např.: Ty šneku!)

C) význam slovotvorný = slova odvozená (stejný kořen – badatel) a složená (pravá – světadíl / nepravá – světadíl)

III.) plnovýznamová a neplnovýznamová slova

a) plnovýznamová = autosémantika = slova významově samostatná, ve větě jsou vždy větnými členy

1, 2, 5, 6,

b) neplnovýznamová = synsématická = významově závislá, význam se realizuje s plnovýznamovými

7, 8, 9

IV.) změny slovního významu

a) zužování slovního významu = specializace

např. nábytek (od nabýt) – původně věc získaná, dnes zařízení

b) rozšiřování významu = generalizace

např. limonáda – původně jen citrónový nápoj

c) metafora = přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti

např. pomněnkové oči, mít máslo na hlavě

d) metonymie = přenesené pojmenování na základě vnitřní podobnosti, věcné souvislosti

např. máme doma Jiráska, renesance vychází z antiky

e) synekdocha = na základě věcné souvislosti kvantitativní, spojitost mezi celkem a částí

např. vrátit se pod rodnou střechu (dům), neděle (den, týden)

f) hyperbola = nadsázka = zveličující pojmenování

např. hrozně krásné, moře slz, les komínů

g) ironie = pojmenování v opačném významu, zlehčující, posměšné

např. To je ale chytrák! To je pěkný nepořádek!

h) eufemismus = ztlumené vyjádření trapné nebo nepříjemné představy, zjemnění skutečnosti

např. zesnul (zemřel), být v náladě (opilý), toaleta (záchod)

i) dysmefismus = zhrubění skutečnosti

např. pošel, chcípnul, zhebnul

j) kakofemismus = opak ironie, hrubé slovo použité jako mazlivé

např. ty darebo, mrško, neřáde jeden

k) litotes = oslabení popřením protikladu

např. to není pravda, nemohu nepřiznat

l) synestezie = záměna smyslových kvalit, smíšení požitků

např. ostrý tón, hořký pláč, sladké tajemství

V. lexikální významové vztahy

A) synonymie = souznačnost = slova mající zcela stejný význam nebo velice podobný

využití: obohacení slovní zásoby, slohová pestrost a vytříbenost

druhy:

a) úplná synonymie = synonyma jsou významově zaměnitelná

např. abonent – předplatitel, zubní lékař – stomatolog, mluvnice – gramatika

b) částečná synonyma

liší se:

1) jemnými významovými odstíny (jemný – hebký)

2) slohovým zabarvením (dívat se – koukat – hledět – zírat)

3) citovým zabarvením (spát – spinkat – hajat)

4) původem (podnítit – iniciovat, počítač – komputer)

5) různou mírou užívání (daň – berně, abstraktní – odtažitý)

6) z hlediska spisovnosti (skvrna – flek, úřad – ouřad)

7) z hlediska intenzity významu (volat – křičet, strach – hrůza)

B) antonymie = vztah významové protikladnosti

antonyma = opozita = slova protikladná

C) hyperonymie = vztah nadřazenosti

např. ryba → pstruh

D) hyponymie = vztah podřazenosti

např. pstruh → ryba

E) kohyponymie = vztah souřadnosti, slov na stejné úrovni

např. pstruh, kapr, štika

F) polysémie = slova mnohoznačná, významová spojitost, hlásková shoda

balvan – zátěž, velký kámen, úzkost

G) homonymie = vztah slov se stejnou formou, ale jiným významem, souzvučná

např. kolej – pro studenty, pro vlak

a) úplná

b) částečná

c) nepravá

1) homografy = shoda jen v grafické podobě, zvukově odlišné

např. panický

2) homofony = shoda jen v zvukové podobě, graficky odlišné

např. myly – myli, let – led

d) morfologická

e) slovně druhová

H) paronymie = zvuková podobnost, významová odlišnost

např. průhledný – průsvitný, nesmělý – ostýchavý

VI. slovní zásoba a její vrstvy

spisovná

1) odborné názvy = termíny

2) básnická slova = poetismy

3) knižní

4) hovorová

nespisovná

1) slangová

2) profesionální

3) argot

4) vulgarismy

5) obecná čeština

6) dialekty

A) aktivní

B) pasivní

a) územní rozdělení slovní zásoby

dialekty

b) podle dobového hlediska

1) historismy = pojmenování zaniklých skutečností

např. léno, palcát, gladiátor, cech

2) archaismy = zastaralá, dnes nahrazená slova

např. orudí (nádobí), brtník (včelař)

3) neologismy = nově vytvořená slova

např. robot, lunochod, rogalo, kliknout

c) podle citového zabarvení = expresivity (kladně/záporně)

1) lichotná (familiární)

2) mazlivá (meliorativa)

3) dětská

4) domácká (hypokoristika)

5) zjemnělá (eufemismy)

6) hanlivá (pejorativa)

7) zhrubělá (dysfemismy)

8) zveličelá (augmentativa)

9) vulgární

10) nadávky

11) žertovná a posměšná

JS - Lingvistika

Jazykověda

lingvistika = jazykověda, studuje, popisuje, zkoumá jazyky, vztahy mezi nimi, vykládá jejich pravidla, pravopis...

1. lexikologie = nauka o slovní zásobě

sémantika = nauka o významech slov

etymologie = nauka o původu slov

frazeologie = nauka o ustálených slovních spojeních

lexikografie = nauka o slovnících

onomastika = nauka o vlastních jménech

2. slovotvorba = nauka o tvoření slov

3. nauka o zvukové stránce jazyka a pravopisu

fonetika = zabývá se studiem a popisem hlásek

fonologie = zabývá se zvukovými jednotkami jazyka z hlediska jejich funkce

ortofonie = popisuje správnou artikulaci jednotlivých hlásek

ortoepie = popisuje pravidla správné výslovnosti

ortografie = určuje pravidla pravopisu

grafémika = popisuje písemnou podobu jazyka

morfologie = nauka o tvoření slov

psycholingvistika = zkoumá psychické procesy související s jazykem

sociolingvistika = zkoumá vztahy mezi jazykem a společností

rétorika = nauka o řečnictví

Jazykovědci v době národního obrození

Dobrovský: Německo-český slovník, Zevrubná mluvnice jazyka českého

Jungman: Česko-německý slovník

Gebauer: Příruční mluvnice jazyka českého

Jazykovědci 20. století

Trávníček

Jedlička

Havránek

Šmilauer

Zařazení českého jazyka

mateřský jazyk, národní jazyk, živý jazyk, slovanský jazyk, indoevropský jazyk, flexivní

Příbuznost jazyků

3-5 tisíc jazyků

jazykové skupiny = vzájemně podobné jazyky

světové jazyky = hovoří jimi přes 60 miliónů lidí

Jazykové rodiny

I.) indoevropské

II.) ugrofinské (uralské jazyky)

III.) baskičtina

IV.) turečtina (altajské jazyky)

I.) Indoevropské jazyky

1. slovanské jazyky

západní: polština, lužická srbština, slovenština, čeština

jižní: slovinština, bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, staroslověnština

východní: ruština, běloruština, ukrajinština

2. germánské jazyky

severní: norština, švédština, dánština, islandština, faerština

západní: angličtina, němčina, švýcarská němčina, holandština, vlámština, jidiš, afrikánština, lucemburština

mrtvé: vandalština, gótština, burgundština, langobardština

3. románské jazyky

západní: portugalština, španělština, francouzština, italština

mrtvé: latina, dalmatšina

4. keltské jazyky

irština, velština, bretoština

5. baltské jazyky

litevština, lotyština

6. indoíránské jazyky

indické: romština, bengálština, sanskrt, hindština

íránské: afgánština, perština, kurdština

7. řečtina

8. albánština

9. arménština

II.) kavkazské jazyky

III.) tibetočínské jazyky

IV.) thajské jazyky

V.) uralské

úzus = pravidelné užívání jazykových prostředků

norma = soubor pravidelně užívaných jazykových prostředků

kodifikace = odborné jazykovědné zaznamenání normy